Jak mluvit s dětmi o sebevraždě

Některé rodiny se musí vyrovnat se sebevraždou některého ze svých členů. Máme o tom s dětmi mluvit? Ale jak? Někdy se nám může zdát snazší skutečnost zamlčet. Často před dětmi mluvíme raději o nehodě.

Jak máme odpovědět na všechna ta „proč“, která by nevyhnutelně vyvstala? Jaká slova použít v situaci, kdy nás ochromuje zármutek? Jak se vyjadřovat o něčem, co je pro nás nepřijatelné? Jak mluvit o sebevraždě, aniž bychom ji bagatelizovali, ale také aniž bychom otřásli důvěrou, úctou a láskou dětí vůči člověku, který na sebe vztáhl ruku? Je tu velké pokušení dělat, jako by šlo jen o „obyčejnou“ smrt.

Děti potřebují znát pravdu za každou cenu

Děti však potřebují znát pravdu. Když jim ji odmítáme sdělit, vycítí ji, uhodnou ji, nebo se ji dokonce přímo dozvědí z úst některého souseda, bratrance nebo spolužáka. Je tu nebezpečí, že se o ní nikdy neodváží mluvit se svými rodiči a že zůstanou se svými bolestnými otázkami samy. Lež je ničivá i tehdy, když je diktována těmi nejlepšími úmysly. Pro dítě je jistě strašné dozvědět se o sebevraždě milovaného člověka, ale ještě horší je vytušit ji a přitom vědět, že dospělí lhali, a že jim tedy nelze důvěřovat. Pravda naopak osvobozuje i tehdy, když je drsná. Dítě se s ní potřebuje vyrovnat s pomocí rodičů a potřebuje o ní mluvit v rámci rodiny.

Jak to říci?

Jak ale tuto pravdu můžeme dětem sdělit? Úplně prostě, slovy, která nám jdou přímo od srdce. Na našem dojmu, že se vyjadřujeme hrozně neobratně, vůbec nezáleží. Důležité je, že jsme o tom začali mluvit. Nejde o to, abychom řekli všechno, ale o to, abychom říkali jedině pravdu. Například: „Některé nemoci nejsou na člověku vidět, ale přesto působí velkou bolest. Tito lidé často ve svém srdci ani v hlavě už nic nevidí jasně. Někdy se může stát, že na sebe vstáhnou ruku aniž by si uvědomovali, co vlastně dělají.“ Když o tom začneme mluvit, umožníme dětem, aby promluvily i ony. Pozorně sledujme, jak reagují (i to, že třeba vůbec nereagují). Naslouchejme jim. Neumíme na jejich otázky odpovědět? Řekněme jim prostě a jednoduše, že to ani my sami nechápeme. Nedaří se nám promluvit, aniž bychom se rozplakali? Nebojme se jim ukázat, že jsme smutní, vždyť je to normální. Mluvit se slzami v očích je stokrát lepší než mlčet ze strachu, že se rozpláčeme.

Je sebevražda zlo? Odpovězme na tuto otázku jasně: ano. „Jsme správci, a ne vlastníky života, který nám Bůh svěřil. Nedisponujeme jím.“ 

Sebevražda není nikdy správná a je vždy v příkrém rozporu s vůlí Boží. To musíme dětem říci, ale v ovzduší lásky a milosrdenství. Soudit člověka může jedině Bůh. Nikdo neví, co se v srdci člověka, který spáchal sebevraždu, odehrálo, zvláště když sebevražda byla vyústěním deprese. Život takového člověka přece nelze na sebevraždu redukovat. Měl přece i vlastnosti, kvůli nimž jsme si ho vážili, vykonal mnoho dobrého, miloval… To vše je v Božím srdci uloženo jako poklad. Modleme se za něj s nadějí a v pokoji.

Kdy máme dětem o sebevraždě blízkého člověka říci?

Čím dřív, tím líp. Někdy však není možné mluvit o tom ihned. „Když jsem se dozvěděla, že otec spáchal sebevraždu, byla jsem tak na dně,“ vysvětluje matka čtyř dětí Marie, „že jsem řekla, že měl nehodu. Pak jsem rychle odjela za matkou.“ Marie však cítila, že zvláště nejstarší dcera prožívá velkou úzkost, jako by všechno uhodla. O několik týdnů později se Marie a její manžel při rodinné modlitbě k dědečkově smrti vrátili, řekli dětem pravdu a vysvětlili jim, proč o ní zpočátku mlčeli. Na přiznání není nikdy pozdě. I když k němu dojde až několik týdnů nebo dokonce let po události samé, může to dítě osvobodit a přinést mu velkou úlevu. Prosme Ducha pravdy, Utěšitele, aby nám v tom pomáhal.

Zpracováno podle knihy
Christine Ponsardové: Víra v rodině,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
  Několik kapitol z knihy naleznete zde.
Redakčně upraveno.