Někdy nás zastihne závažnější onemocnění, někdy jen nějaká ta „rýmička“. Ale i ta dokáže proměnit náš den v „den blbec“. Teče nám z nosu a z neustálého smrkání už je odřený do krve. Nemůžeme vydržet ve vlastní kůži, nefungujeme tak, jak bychom si přáli. Tlak u srdce se pro nás stává noční můrou: „Nemám snad infarkt?!“ Jiné obtíže zase můžeme pokládat za první signály rakoviny.
Jako křesťané ale máme v každé životní situaci volit a usilovat o dobro. Pak námi nic neotřese. I kdyby na nás dopadlo utrpení, nemáme se bát. Máme-li v srdci posvátnou úctu ke Kristu, můžeme být dokonce blahoslavení – šťastní.
I když tělo trápí nemoc, ve svém nitru máme posvátný prostor, který nemůže být infikován nemocí. Tam přebývá Kristus. Veškeré tělesné neduhy nás mohou vybídnout, abychom se obrátili právě k tomuto posvátnému prostoru v sobě. V něm je zdroj života. Tam, kde v nás přebývá Kristus, nás nemůže ovládat strach ani smutek.
