Upřímnost v modlitbě, podobně jako ve vztahu, je důležitá

„Hospodine, ty mě zkoumáš a znáš,“ říká se v Bibli v žalmu 139. Dovolit Bohu, aby on poznával nás, je důležité – stejně jako v každém vztahu. „Nechat se poznávat Bohem“  znamená v zásadě to samé, co v jiném přátelství: sdílet svůj život, své pocity a mluvit o sobě otevřeně.

Upřímnost je důležitou součástí každého vztahu. Kdybych ve vztahu k druhému člověku přestal být upřímný, takový vztah obvykle ochladne a začneme se jeden druhému odcizovat. Pokud se ve vztahu vyhýbáme všemu nepříjemnému, vztah degraduje na obyčejnou společenskou slušnost, začne stagnovat nebo úplně odumře.

Stejně je to i s modlitbou. Když říkáme Bohu jen to, co si myslíme, že bychom měli říkat, místo toho, co chceme říct, náš vztah chladne a stává se formálním. Upřímnost v modlitbě, podobně jako v životě, je důležitá.

Upřímnost mění vztah

Před časem jsem se spřátelil s jedním člověkem, jehož jsem velmi obdivoval. Zdálo se mi, že vede skvělý život: byl to šťastný, optimistický, pilný, přátelský a zbožný člověk. Delší dobu jsem se snažil přijít na to, v čem tkví tajemství jeho úspěchu. Čemu vděčí za to, že dokáže vést téměř dokonalý život? O pár let později se tento přítel dostal do těžké osobní krize a kromě jiných se obrátil s prosbou o pomoc i na mě. V sérii rozhovorů se mi svěřil se svými bolestmi a odhalil část své osobnosti, o které jsem dříve neměl tušení.

Jeho krize naštěstí pominula. Ale poté co se mi otevřel, zjistili jsme oba, že jsme si daleko blíž, než dříve. Oba jsme byli vděční za vzájemné přátelství. I přesto, že jsem se dozvěděl o mnohém špatném v jeho životě, měl jsem ho ještě raději. Jeho upřímnost změnila náš vztah.

Je možné být upřímný i k Bohu?

Jak je možné být k Bohu upřímný v modlitbě? Jednoduše: Představme si Boha přímo před sebou. Můžeme si představit Boha nebo Ježíše, jak sedí naproti na židli nebo vedle na pohovce. Poté si s ním můžeme přátelsky, potichu či nahlas, povídat o svém životě. Bůh samozřejmě ví, co se v našem životě děje. Přesto je tento druh otevřenosti důležitou součástí duchovního života. Přirovnání k přátelství s jiným člověkem je naprosto výstižné.

Nedávno jsem například obědval s jedním přítelem, jemuž zemřel bratr na rakovinu. Můj přítel je vřelý a velkodušný člověk a věděl jsem, že je ze ztráty bratra zničený. Přesto jsem považoval za poctu vyslechnout si od něj všechno, co se stalo, vidět jeho slzy a znovu si připomenout veselejší příhody ze života jeho bratra.

Když řekneme příteli o své ztrátě, dostává jasnější obrysy a stává se konkrétnější. Umožňuje nám to i přijmout od něho útěchu. Připomíná nám to, že se vzájemně důvěrně známe.

Být upřímný k Bohu znamená sdílet s Bohem všechno. Nejen to, co si myslíme, že je vhodné říci v modlitbě, nejen mu děkovat, nejen ho chválit. Upřímnost znamená sdílet i to, co na první pohled pro rozhovor s Bohem za vhodné nepovažujeme.

Bůh si s naším hněvem poradí

Dobrým příkladem je hněv. Je přirozené hněvat se. I na Boha. Například za utrpení, které prožíváme. Zklamání se rodí v každém z nás. Hněv je projevem života. Bůh si s naším hněvem poradí bez ohledu na jeho intenzitu. Zvládá ho od doby, kdy se lidé začali modlit. Jen si přečtěte biblickou starozákonní knihu Job, v níž si Job stěžuje Bohu, že mu způsobil zdánlivě nekonečnou řadu utrpení. Job je všeobecně považován za trpělivého člověka a na začátku knihy i takový je. Ale nakonec ztratí trpělivost a začne i proklínat den, kdy se narodil. Podobně mluví i mnohé biblické žalmy. 

Hněv, smutek, frustrace, zklamání a roztrpčení se v modlitbě objevují odnepaměti. Proč bychom si i my nemohli dovolit vyjádřit tytéž upřímné city?

„Ku**a, co kdybys mi, Bože, už pomohl?!“

Před několika lety jsem vyprávěl svému duchovnímu průvodci, jak jsem frustrovaný, když se mi zdálo, že mi Bůh nechce pomoci. Řekl jsem také, že jsem v modlitbě použil silný výraz. Jednou večer jsem totiž byl tak naštvaný, že jsem zatnul pěsti a nahlas vykřikl: „Ku**a, co kdybys mi, Bože, už pomohl?!“ Čekal jsem nejistě, co mi na to duchovní průvodce, moudrý a jemný jezuitský kněz P. Damián řekne.

Oni mi ale řekl: „To je dobrá modlitba.“

Myslel jsem, že žertuje.

„To je dobrá modlitba, protože je upřímná,“ řekl. „Bůh chce upřímnost, Jime.“

Díky tomu, že jsem byl upřímný, jsem já dostal dojem, že se Bůh přesně dozvěděl, jak jsem se cítil. Měli jste někdy zkušenost, že jste se příteli s něčím svěřili a automaticky se vám ulevilo? Měl jsem pocit, že při mně může Bůh stát blíž, jako dobrý přítel. Přesněji řečeno: umožnil jsem Bohu dostat se ke mně blíž.

Když jsem tuto svou silnou modlitbu vyslovil nahlas, pocítil jsem ale zároveň i svůj nedostatek vděčnosti. Řešil jsem tehdy sice velký problém, ale zároveň jsem zažíval a přijímal spoustu dobrých věcí. Bylo to podobné tomu, když dítě v pubertě řekne svému rodiči: „Nenávidím tě!“ jenom proto, že muselo jít dřív do postele, nesmělo si hrát na počítači nebo muselo vynést odpadky. Když jsem sám sebe slyšel takhle mluvit, uvědomil jsem si, jak je můj vztah k Bohu ještě dětinský a jak moc chci a potřebuji změnit svůj vztah k Bohu i přístup k modlitbě.