Každý z nás potřebuje někoho,
kdo by ho vyslechl,
komu by se mohl vypovídat.
Někoho, kdo by mu pomohl ujasnit si
to podstatné ve svém životě.
Komunikace - cesta od člověka k člověku
Nahlédneme-li do příruček, které inspirují rodiny v tom, co dělat, aby to v rodině klapalo, nacházíme obvykle hned v první kapitole rady týkající se "sociální komunikace".
Slovo "komunikace" je v češtině zdomácnělé. Znamená nejen silnice, ale i cestu od člověka k člověku. Přesně – „spojování“. Jdeme-li hlouběji a hledáme-li, co toto slovo znamenalo v latině, odkud pochází, zjišťujeme, že tam znamenalo „communem rederre – učiniti něco známým více lidem“. Česky: „dát k dobru druhým lidem informaci, kterou jsem se dozvěděl“. A nejen to. Znamenalo to i „multum dare“ – dáti toho mnoho, ne tedy pouze „jen tak něco“. O to v komunikaci jde.
A proč "sociální komunikace"? Protože se děje mezi lidmi – na rozdíl od té komunikace, která probíhá např. v počítači. A vyšší formou komunikace je pak sociální interakce – nejen mluvení a usmívání, ale to, jak se chováme, jak řešíme své problémy, jak jednáme – zvláště v těžkých situacích. To, o čem mluví naše činy.
Sociální komunikace je důležitá. Vztahy, které existují mezi členy rodiny, jsou do značné míry formovány tím, jak spolu v rodině komunikujeme (co a jak si sdělujeme).
Potřebujeme se vypovídat
Dialog patří mezi to nejvzácnější, s čím se v sociální komunikaci můžeme setkat. Je to bytostný rozhovor, kdy si dva lidé ujasňují to podstatné ze své jak osobní, tak i vztahové existence – komu a čemu důvěřovat a čemu tak moc věřit, na co je a na co není možno se spolehnout, co je správné a co ne, jak se rozhodnout nejen na malých, ale i velkých křižovatkách životní cesty aj. Přitom ani jeden z účastníků není majitelem pravdy. Všichni ji hledají ve velké nejistotě vzájemnou pomocí.
Jestli něco v životě bytostně potřebujeme,
potom je to člověk,
s nímž bychom mohli (občas) vést dialog.
