Dlouho jsem toužila mít víc času
Příchod pandemie koronaviru v roce 2020 přinesl i do mého života mnoho změn. Okolnosti nás všechny donutily se zastavit, zavřít se doma či příliš se od domu nevzdalovat. Pandemie začala naše dosavadní fungování obracet vzhůru nohama. Zpomalení všeho jsem ve skutečnosti uvítala. Jelikož zatím nemám děti a z domu jsem už v minulosti poměrně často pracovala, přesun z kanceláře na plně domácí prostředí nebyl problém. Věděla jsem, kolik času ušetřím ježděním do kanceláře i na schůzky. Už v březnu jsem si udělala plán, jak získaný čas využiji. Dlouho toužila – mít prostě víc času. Na to, na co jsem ho neměla, i na to, co jsem hodně dlouho odkládala.
Pomáhá mi si věci psát, a tak jsem si udělala dlouhý seznam všeho, co jsem doma chtěla za poslední měsíce i za poslední roky dlouho udělat. Ať už to bylo vytřídění a vyvolání fotek za předchozí roky, protřídění skříní, úklid sklepa, přečtení odložených knížek nebo vyklizení šuplíků, vyzkoušení některých nových receptů, vrácení se ke hře na kytaru… Prostě seznam nebyl krátký a postupně na něm další a další položky přibývaly. Věděla jsem, že přechodem na práci z domova ušetřím nejméně hodinu denně. To už je celkem dost, a právě tu jsem se rozhodla věnovat věcem ze seznamu. Podle nálady, bez tlaku a stresu, prostě jsem s tím seznamem chtěla pohnout. Každý den hodinu.
Dělání je lék, dělání nám úsměv zachrání
Byly dny, kdy jsem se do dané činnosti zabrala tak, že jsem u ní zůstala podstatně déle, ale to nejdůležitější bylo, že jsem se do ničeho nenutila a postupně odškrtávala. Malými krůčky se hýbala kupředu. To je důležité, ať dělám cokoliv. Neupínat se na jeden velký cíl vzdálený někde daleko v nedohlednu, ale na cestě k velkému cíli si určit cíle malé, průběžné, dosažitelné, ať se mám z čeho radovat postupně. Průběžná radost z toho, jak jsem efektivní, mi dodávala sílu k dalším položkám na seznamu, ale i k tomu, abych s optimismem a nadhledem zvládala období, kdy ve společnosti panovala nejistota, strach a pochmurná nálada. Ne nadarmo zpívá Zdeněk Svěrák: „Dělání, dělání, všechny smutky zahání, dělání, dělání je lék. Dělání, dělání, to nám úsměv zachrání…“
Nutně potřebuji i pohyb
Zaměstnala jsem hlavu, to bylo moc dobré, ale chtělo to taky pohyb. Běhání miluji, ovšem v teple. Ne, když jsou teploty kolem nuly. Najednou jsem ale nemohla ani sportovat s přáteli a ani si jít zaplavat. A jestli jsem na něčem opravdu závislá, tak je to právě pohyb. Kromě toho, že jsem od narození hyperaktivní člověk a strávit celý den jen u počítače či televize není pro mě, tak vím, jak blahodárné účinky má čerstvý vzduch, pohyb a sluníčko na naše zdraví, na naši mysl. Od toho se pak odvíjí naše nálady i to, kolik máme energie.
Trenažer na cvičení je sice fajn, ale chtělo to i čerstvý vzduch. Byl březen, bylo kolem nuly, na běhání tak pro mě bylo chladno, ale když jsem se pořádně oblékla, tak procházka byla po celodenní práci jak balzám, jako pohlazení po duši. Hned další den bylo tak krásně, že jsem si mezi prací dala místo oběda svižnou procházku. Modrá obloha, sluníčko, tak jsem prostě na chvíli vyrazila sama a byla jen se svými myšlenkami. Bylo to úžasné. Jiný den, po mnoha online setkáních a hovorech, jsem se procházky doslova nemohla dočkat. A z ničeho nic se procházky do lesa, přírody a po okolí staly přirozenou součástí mého života.
Každý týden jsem nachodila víc kilometrů než kdy předtím. Postupně jsem s přicházejícím jarem začínala procházky kombinovat s běháním a právě příroda a pohyb se pro mě v tom mimořádném roce staly neskutečným a nekonečným zdrojem energie a inspirace. A tak můžu říct, že jsem vlastně díky pandemii koronaviru přišla na chuť procházkám a chůzi.
To nejpodstatnější je pro mě Bůh
I víra v Boha mi pomáhala to specifické období zvládat jednodušeji. To nejpodstatnější je pro mě Bůh. Vztah s Bohem, důvěra v Boha.
Příroda, pohyb, víra…. A najednou mě zpomalenější životní tempo i okolnosti nasměrovaly na intenzivní cestu duchovního rozvoje, po které jdu s nadšením dodnes. Kostely se sice v roce 2020 na mnoho týdnů úplně uzavřely, ale TV i online prostředí začaly umožňovat slavení bohoslužeb na dálku. Občas jsem si i přivstala a sledovala ranní mše s papežem z Vatikánu a nad myšlenkami, které zaznívaly, dále přemýšlela. Začalo se mi to spojovat jako puzzle.
Bůh je dobro, láska, dokonalost, i naše nejlepší já. A když se podíváme na přírodu, je to dokonalost sama. Ať už je to dokonalost lesa jako komplexu nebo dokonalost květu jedné rostliny, tisíce odstínů zeleně i vše v úžasné symbióze. Uvědomovala jsem si, jak mě ten pobyt v přírodě obohacuje, jak mě přibližuje k Bohu. A nehledě na to, co se dělo kolem i ve světě, jsem začínala objevovat tu dokonalost a krásu, ve které všichni žijeme, ale kterou pro naše zaslepení nevidíme.
Krásu i štěstí totiž často hledáme úplně jinde,
než kde se ve skutečnosti nacházejí.
