Miluji tě, Bože.
Probodls mi srdce svým slovem –
– a já jsem si tě zamiloval.
Nebe i země a všecko, co je v nich
mi říkají, abych tě miloval.
A nepřestávají to říkat všem lidem.
Ale co miluji, když tě miluji, můj Bože?
Není to tvar těla ani dočasná krása,
není to lesk světla, tolik příjemný pozemským očím,
nejsou to sladké melodie všech možných písní,
není to lahodná vůně květů, mastí ani vonných látek,
není to mana ani med,
není to krásné tělo, které by lákalo k tělesnému objetí –
– tohle není, co miluji,
když miluji svého Boha.
A přesto: když miluji svého Boha,
je to láska k jistému světlu
a jistému hlasu
a jisté vůni
a jistému jídlu
a jistému objetí.
Je to světlo, hlas, vůně, pokrm
a objetí mého vnitřního člověka.
Tam mé duši září světlo, které nepojme žádný prostor,
a zní tam hlas, který neodnese čas,
a rozlévá se tam vůně, kterou nerozptýlí žádný vítr,
a lze tam poznat chuť jídla, která neskončí, když dojíš,
a trvá tam objetí, které nekončí žádnou omrzelostí a nudou.
To je to, co miluji,
když miluji svého Boha.
***
Pozdě jsem si tě zamiloval, kráso tak starobylá i tak nová.
Pozdě jsem si tě zamiloval.
A pohleď: tys byl uvnitř
a já venku a hledal jsem tě tam
a napadal jsem, to krásné, co jsi stvořil.
Tys byl se mnou, a já jsem s tebou nebyl.
Ta krásná stvoření mě držela daleko od tebe,
a přitom, kdyby nebyla v tobě, nebyla by vůbec.
Volal jsi a křičel a prolomils mou hluchotu;
leskl ses a zářil a zahnals mou slepotu;
vydával jsi vůni a nadechl jsem se a vzdychám po tobě;
okusil jsem tě a hladovím a žízním po tobě;
dotkl ses mě a vzplanul jsem po tvém pokoji.
Až k tobě přilnu celou svou bytostí,
nikde pro mě nebude bolest a námaha
a můj život bude živý, celý naplněný tebou.
Koho naplňuješ, toho pozvedáš
– a protože já tebou naplněn nejsem, jsem teď sám sobě přítěží.
Zlé smutky ve mně bojují s dobrými radostmi
– a nevím, na kterou stranu se přikloní vítězství.
Běda mi! Pane, smiluj se nade mnou.
Běda mi! Pohleď, neskrývám svá zranění:
ty jsi lékař,
já jsem nemocný;
ty jsi milosrdný,
já milosrdenství potřebuji.
