Návrat vlka na naše území vyvolává protichůdné vášně
Velké šelmy jsou u nás obzvlášť ohrožené a tedy chráněné druhy. Vyznačují se tím, že tvářnost svého těla mají přizpůsobenu k lovu. Mezi jednu z velkých šelem u nás patří nyní opět i vlk. Dříve se nacházel téměř v Evropě, Asii a Severní Americe, avšak byl zatlačen do lesa a u nás následně dokonce zcela vyloven, a to už na počátku první světové války. V současnosti se k nám však vrací a osídluje Beskydy, Českolipsko i Šumavu. To vzbuzuje mnohé protichůdné vášně a vyhrocené diskuse. Proto je dobré tohoto navrátilce dobře poznat.
Společenské uspořádání smečky vlků
Vlci jsou skutečně fascinující stvoření. Žijí v jasně stanovené hierarchické struktuře rodinné smečky. V jejím čele je pár, vlk a vlčice, kteří jediní se ze smečky páří, takže všichni ostatní se starají o jejich potomky. Vlčice je matkou všech potomků ve smečce. Je rovněž hlavou všech samic, tak jako je hlavou ostatních samců její vlčí partner. Pod tímto panovnickým párem je další výše postavený pár. V hierarchii smečky může být další dělení. Nalezneme tam třeba jedince zodpovědného za organizaci lovu.
Změny v hierarchii mezi vlky jsou pokojnější než mezi lidmi
Změny v hierarchickém „politickém“ postavení ve vlčí smečce se sice vyřizují bojem, ale tento boj málokdy skončí zraněním, natož smrtí soka či sokyně. V tomto ohledu byli a jsou lidé vůči sobě agresivnější. Vždyť jejich spory a často čistě lidskou touhu po moci doprovázela smrt jedné z nesvářených stran či dokonce celých rodů, národů či sociálních vrstev. Šelma v člověku je schopna jít velmi tvrdě proti vlastnímu druhu. Emoce nenávisti a pomsty vytvářejí archetyp nepřítele, který ohrožuje realizaci naší lidské touhy po moci. Člověk by měl se svým sklonem k násilí vést vnitřní boj. A v případě vnějšího boje za spravedlnost by měl korigovat své sklony k pomstě, i když oprávněně pocítí hněv spravedlivých, jakmile spatří nespravedlnost a příkoří.
Vlci loví společně a nikdy více, než potřebují
Inspirativní pro člověka může být i přístup k lovu a kořisti. Vlci loví společně a jsou výbornými stratégy. Několik vlků upoutá pozornost, zatímco ostatní obklíčí zvěř. Když jsou každý na svém místě, vyvolají paniku a nechají nejbystřejší a nejsilnější jedince utéci. Sami potom loví zvířata chovající se nějak zvláštně, případně si jejich vitalitu otestují během. Během štvanice se solidárně střídají, takže udržují poměrně vysokou rychlost. Většinou loví zvěř slabou, nemocnou či starou. A nikdy neloví více, než co smečka potřebuje k přežití. Jen výjimečně, když učí mladé lovit, mohou mírně zvýšit počet ulovených zvířat. Než dojde ke konečnému lovu, vykonají zvláštní rituál. Vlk se své kořisti podívá do očí a chvíli nehybně stojí proti sobě. V tomto okamžiku se rozhodne, zda zvíře nakonec uloví, nebo nechá odejít. Jde o tajemství života a smrti v přírodě.
Myslivci také musí regulovat početní stav při nemocech, přemnožení, nepřirozeném poměru pohlaví či počtu jedinců různých věkových skupin. Od vlků se lze mnohému naučit, jelikož podobně jako u vlků je třeba respektovat silné jedince k přežití všech a zachovat v chovu zdravé jedince – a nestřílet nad potřebný rámec. Sportovní lov bez vztahu ke konkrétní lokalitě a péče o žijící zvěř je nejen v rozporu s tím, jak loví vlci, ale i s poctivou myslivostí.
Silné vztahy mezi vlky ve smečce
Vlčí smečka má velmi silné sociální vazby. Pozorování vlků přineslo další prozatím ne zcela vysvětlený jev. Vlčí smečku tvoří většinou příbuzní různých generací se stejnou matkou. Zatoulaní nebo ranění vlci, kteří se z nějakého důvodu vzdálili své smečce, dokázali najít ostatní i bez přímého vlivu pachových stop, vytí nebo jiných zvuků. Jako by šlo o zvláštní pouto a tichou komunikaci, v které má zvíře, žijící v této společenské skupině, stále přehled o ostatních členech.
Ve vztazích a v přírodě vše souvisí se vším
Vlci nám také pomohli lépe porozumět vztahům uvnitř ekosystémů. Když v jednom americkém národním parku vystříleli vlky, za několik desítek let se krajina zcela změnila. Vymizely tradiční keřovité a stromové formace, které se nedokázaly přirozeně obnovovat. Přemnožení jeleni je totiž spásávali. Povrch nezpevněný kořeny byl náchylnější k erozi a plošnému smyvu vodou. Vytratili se ptáci a další zvířata, které předtím konzumovali mršiny po zvěři ulovenou vlky. Když se po zásahu ochránců přírody vlci opět vrátili, záhy se krajina zazelenala. Řece se navrátil její meandrovitý půvab s přirozeným břehovými porosty. Objevili se ptáci a krajinou opět putovali dřívější savci. Na tomto příkladu je zjevné, jak je všechno v přírodě vzájemně propojeno.
„Člověk člověku vlkem“ je spíše výzvou
Pořekadlo „Člověk člověku vlkem“ je tedy paradoxně spíše výzvou ke korekci lidské kovbojské mentality ve vztahu k ostatním živým tvorům i ve vztazích mezi lidmi navzájem.
V křesťanské historii častokrát najdeme světce, kteří jsou znázorněni s velkou šelmou. František je znám setkáním s „bratrem“ vlkem a Serafim Sarovský zase soužitím s medvědem, kterého krmil před svou poustevnou. Jsou nám tak symbolem zkrocení šelmy v člověku i znovunalezení rajské harmonie mezi člověkem a zvířetem, člověkem a velkou šelmou, která se stává při setkání s dobrým člověkem krotkou.
