Chvalme Boha, prospěje nám to

Uprostřed krize, za naprosté temnoty

V různých způsobech modlitby má důležitý rozměr modlitba chvály. Podnět k zamyšlení si můžeme vzít z jednoho kritického momentu Ježíšova života. Po počátečních zázracích a úvodních úspěších se Kristovo poslání ocitá v krizi. Jan Křtitel o Ježíši zapochybuje a z vězení vysílá za Ježíšem posly s otázkou: „Ty jsi ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného?“ (Mt 11,3). Jan totiž pociťuje úzkost z toho, zda se ve svém hlásání nezmýlil.

V životě každého člověka se někdy vyskytují temné okamžiky, chvíle temné noci, a právě takovým momentem prochází i Jan Křtitel. Ve vesnicích u jezera, kde Ježíš učinil nejvíce zázraků, panuje nevraživost. A právě v této chvíli rozčarování čteme v evangeliu o udivující skutečnosti: Ježíš se k Otci neobrací bědováním a láteřením, nýbrž chvalozpěvem: „Velebím tě, Otče, Pane nebe i země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým“ (Mt 11,25). Uprostřed krize, za naprosté temnoty v duši mnoha lidí, včetně Jana Křtitele, Ježíš dobrořečí Otci a chválí Jej. Ale proč?

Chválí jej předně za to, čím je, tedy „Otcem, Pánem nebe a země“. Ježíš v duchu jásá, protože ví a cítí, že jeho Otcem je Bůh veškerenstva; a z druhé strany: Pán všeho, co existuje, je Otcem: „mým Otcem“. V zakoušení tohoto pocitu být „synem Nejvyššího“ pramení chvála. Ježíš cítí, že je synem Nejvyššího.

A potom Ježíš chválí Otce za to, že si oblíbil „maličké“ – tedy ty  „nejposlednější“ a „nejzapomenutější“ lidi. Ježíš to zakouší, když káže ve vesnicích „učeným“ a „chytrým“, kteří jsou podezíraví, uzavření a vypočítaví, zatímco „maličcí“ se otevírají a přijímají jeho poselství. A Ježíš jásá nad tím, že „maličcí“ - pokorní a prostí lidé přijímají evangelium. Mnohé jim možná schází, avšak pokora je vede k Boží chvále.

Budoucností a naději světa jsou tak „maličcí“, kteří se nepovažují za lepší než ostatní, jsou si vědomi vlastních hranic, poklesků a chyb, nechtějí se zmocnit druhých a v Bohu Otci uznávají všechny lidi za sestry a bratry.

V temnotě se Ježíš modlí chválou 

Ve chvíli (zdánlivého) nezdaru, kdy vše překrývá temnota, se tedy Ježíš modlí chválou Otce. A Jeho modlitba přivádí také nás k odlišnému posuzování osobních porážek, k odlišnému posuzování situací, v nichž nevidíme jasně Boží přítomnost a Boží působení, když se zdá, že převažuje zlo, jež nelze zastavit. Ježíš, který rovněž doporučoval prosebnou modlitbu, právě ve chvíli, kdy by měl důvod žádat Otce o vysvětlení, jej chválí. Jeví se to rozporuplně, avšak ukazuje to na něco podstatného.

Komu slouží chvála? Nám nebo Bohu? 

Komu slouží chvála? Nám nebo Bohu? V jednom bohoslužebném textu se (v italštině) říká: „Bože, ty nepotřebuješ naši chválu, nýbrž svojí láskou nás voláš, abychom ti vzdávali díky; naše děkování neumocňuje tvoji velikost, ale opatřuje nám spasitelnou milost“. Chválou jsme spaseni.

Modlitba  chval slouží nám. Katechismus ji definuje následovně: „Modlitba chval je podíl na blahoslavenství (štěstí) čistých srdcí, která milují Boha ve víře, dříve než ho spatří ve slávě tváří v tvář“ (srov. čl. 2639). Je třeba ji praktikovat paradoxně nejenom, když nás v životě naplňuje štěstí, nýbrž zejména v těžkých, temných chvílích strmé cesty vzhůru. To je také okamžik chvály, jako to činí Ježíš, který v temné chvílí vzdává Otci chválu. Učíme se tak, že stoupáním, úmornou cestou a náročnými přechody se dospívá k novému výhledu a širšímu obzoru. Když vzdáváme chválu, jako bychom se nadechovali čistého vzduchu, který pročišťuje duši, umožňuje pohled do dáli a zbavuje od spoutanosti těžkou chvílí, temnotou strastí.

Píseň bratra slunce

Obrovská moudrost spočívá v modlitbě, která již osm století nepřestává pulzovat a která se připisuje svatému Františkovi na sklonku jeho života: „Píseň bratra slunce“. František ji nesložil ve chvíli radosti a blahobytu, nýbrž uprostřed strádání. Byl už takřka slepý a doléhala na něj samota, kterou nikdy dříve nezakusil. Zdálo se mu, že lidé se jeho kázáním nezměnili, mnozí jsou nadále drásáni rozepřemi a navíc vnímá blížící se smrt. Mohl by to být okamžik krajního zklamání a prožitku vlastního debaklu a nezdaru. František se však v této smutné chvíli, v tomto temném okamžiku modlí: „Buď pochválen, můj Pane...“ František chválí Boha za všechno, za dary stvoření i za smrt, kterou odvážně nazývá „sestrou“, „sestrou smrtí“. Když máme před očima křesťany, kteří chválili Boha v nesnázích, a také Ježíšův příklad, otevírá nám to cesty vedoucí k Pánu a dodávají mám sil a odvahy. Chvála ustavičně očišťuje.

Velice nám to prospěje

Mnozí křesťané z průběhu dějin nám dokazují, že je vždycky možné chválit Boha - v dobrém i ve zlém -  protože je věrným Přítelem. Toto je základ chvály:

Bůh je věrný Přítel
a Jeho láska k nám
nikdy nezanikne.
Trvale stojí po našem boku,
stále nás očekává.

Kdosi prohlásil, že je strážní hlídkou, která je nám nablízku a vede nás bezpečně vpřed. Seberme odvahu, abychom v těžkých a temných momentech vyslovili: „Požehaný jsi, Pane.“

Chvalme Pána, velice nám to prospěje.