Na začátku léčby rakoviny jsem si koupila  křiklavě růžové lodičky 

Má oblíbená barva je zelená – barva naděje. A to i přes to, že jsem napsala knížku s názvem: „Můj růžový život“ a na její obálce jsou růžové lodičky. Důvod je jednoduchý: protože růžovými lodičkami začal můj nový život. Ten starý skončil na podzim 2007 stanovením první diagnózy rakoviny. Pak se nemoc téměř na pět let zastavila, než v létě 2012 propukla nanovo. Během čtyř týdnů jsem prodělala dvě operace, protože se objevily další metastázy v játrech.

Křiklavě růžové lodičky jsem si koupila na začátku terapie, která poté následovala. Musela jsem je mít, abych s nimi mohla ujít tak dlouhou a náročnou cestu. Chemoterapie nezabrala a mé šance na přežití se víceméně rovnaly nule. Nakonec jsem se rozhodla zkusit prozatím málo vyzkoušený lék a nedělat nic jiného než doufat, věřit a prostě žít přítomný den.

Boží e-mailovou adresu neznám, tak jsem mu psala dopisy

Krátce nato jsem napsala odborný článek do časopisu o ošetřovatelství, v němž jsem popsala své zkušenosti pacientky v nemocnici – já, která jsem téměř třicet let pracovala nejprve jako sestra na jednotce intenzivní péče a poté ve vedení nemocnice.

Abych si uspořádala své pocity a také proto, že víra mi vždy byla oporou, hodně jsem tehdy mluvila s Bohem – formou dopisů. Psaní se pro mě stalo terapií, rozptýlením, reflexí i možností, jak najít samu sebe a své nové poslání. A psát se dalo i na pohovce a vleže, když mi nebylo dobře.

Po celou tu dobu kráčel Bůh vedle mě. Stále jsem cítila – a bylo to pro mě životně důležité –, že s ním musím vést dialog. Jeho e-mailovou adresu neznám, tak jsem zvolila staromódní formu a psala dopisy. Odráží se v nich mé zcela osobní chápání Boha jako Otce a přítele. A Bůh– tak jak ho vnímám – mi zachránil život. Jaký je Bůh doopravdy, to poznám, až se s ním jednoho dne setkám.

Člověk se stává vnímavějším vůči maličkostem

V posledních třech letech jsem toho prožila hodně. Stále mě provázelo vědomí, že už mi nejspíš nezbývá moc času. Mnohé prožitky a nemálo setkání z té doby jsem zpracovala na svém blogu. Někdy to byly jen drobnosti, ale člověk, který se vyrovnává – musí se vyrovnávat – se svou konečností, se stává vnímavějším vůči těmto maličkostem. Najednou se zamýšlí i nad tím, jestli stihne dočíst knížku… anebo už ne.

Chtěla jediné: zavrtat se do své nory jako raněné zvíře a umřít

Když mi po pěti letech lékař oznamoval, že přišla recidiva, hlava mi říkala, že bych se teď měla ptát, co bude dál, jestli existuje ještě nějaká terapie a zda by vůbec měla smysl další operace. Ale v tu chvíli jsem chtěla jediné – pryč, domů, zavrtat se do své nory jako raněné zvíře a umřít. Ale ne, vždyť já ještě nechci umřít, jsem přece bojovnice a mám toho ještě tolik před sebou! Jenže co mě teď čeká? Vyplatí se vůbec podstoupit znovu celé to martyrium terapií?

Vždycky jsem byla věřící. V dobách, jako je tato, jsem v křesťanské víře tím víc nacházela útěchu a pomoc.

„Moc předivná nás tiše obestírá,
a proto čekám příští uklidněn.
Bůh je dnes s námi – svědčí naše víra – a bude s námi každý nový den,“

napsal Dietrich Bonhoeffer v cele nacistické věznice, když čekal na popravu. Má rodina, přátelé i já jsme se modlili za zázrak, spontánní uzdravení, remisi… Nebylo to vždy snadné, ale – jak kdysi řekl bývalý český prezident Václav Havel –

„naděje není to přesvědčení,
že něco dobře dopadne,
ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to,
jak to dopadne“.

Bůh odpoví,
Já jsem to zažila

Dnes je můj život nový, úplně jiný než před třemi lety. Je úžasný! Každý jednotlivý den, který je mi darován a který mám před sebou, si užívám s pocitem velké vděčnosti. Přála bych si, aby se můj pohled na události života stal pro čtenáře povzbuzením, a i oni tak zaklepali na Boží dveře.

Bůh totiž odpoví.
Já jsem to zažila.