Máte někdy pocit, že vám něco schází?
Už jste někdy měli pocit, že ve vašem životě něco schází? Čas od času ho míváme všichni. Většina z nás ho hezky rychle vyžene z hlavy, protože máme strach z toho, kam by nás mohl zavést. Svému neklidu bychom ale měli skutečně věnovat trochu víc pozornosti. Můžete ho totiž odsouvat, můžete ho ignorovat, předstírat, že není, ale neutečete před ním. A čím víc nespokojenost ignorujete, tím neklidnější jste.
Všichni známe někoho, kdo potřebuje udělat rozhodnutí, ale odmítá se postavit k situaci čelem. Tváří se, že je všechno v pohodě, ale všichni kolem něj vidí, jak je víc a víc neklidný. Možná je to student, kterého čeká důležitá zkouška, ale on nevěnuje čas studiu. Jak se zkouška blíží, jeho úzkost roste, protože ví, že není připraven, ale zároveň se odmítá učit. Vzdor ho má v pevném sevření. Veškerou energii, kterou by měl věnovat studiu, spotřebuje jeho úzkost. Dokud se nerozhodne si sednout a začít studovat, jeho úzkost bude dál růst.
Neklid pomáhá na svět novým nápadům
Být nespokojený je v pořádku. Být nespokojený a tvářit se, že nejsem, je typem lži, která vede k duchovní i fyzické nemoci. Naše nespokojenost se nás snaží vést k něčemu lepšímu nebo k něčemu zcela jinému.
Je proto dobré začít naslouchat tomu, co nám prostřednictvím naší nespokojenosti může říkat Bůh. Chci vás povzbudit, abyste věnovali trochu více pozornosti pocitu, že ve vašem životě něco schází. Tato tichá nespokojenost ve vás vyvolává neklid z určitého důvodu.
Neklid znám velice dobře. Zažívám ho v té či oné podobě většinu času. Podněcuje mou kreativita a pomáhá na svět nápadům. Ale abych skutečně něco udělal, musím každý den neklid zkrotit. Jinak bych jen posedával a chrlil bez přestání nápady. Nic bych neudělal a určitě bych nikdy nic nedokončil.
Bůh se vám možná snaží něco říct
Kromě každodenních zkušeností s neklidem jsem zažil i pár mimořádných chvil, které zanechaly stopy v mém životě. Když mi bylo patnáct let, narůstal ve mně pocit, že mi něco schází. Ve škole se mi dařilo, vynikal jsem ve sportu, měl jsem úžasnou přítelkyni, rozjel jsem dokonce i pár mladických podnikatelských projektů a vydělával slušné peníze. Vyrůstal jsem totiž ve velmi podnikavé rodině.
Pamatuji se, že jsem si říkal: „V životě musí jít přece o víc než jen dostávat dobré známky, mít práci a vydělávat peníze.“ Mé srdce bylo neklidné. Věděl jsem, že mi něco schází, ale nevěděl jsem, co s tím dělat. Nešlo mi z hlavy, že jednoduše v životě musí jít o víc, ale nevěděl jsem, co to je a kde to najít. A tak jsem dělal to, co dělá většina z nás. Snažil jsem se ten pocit ignorovat, ale ten obtěžující neklid zůstával.
Pokud vnímáte, že ve vašem životě něco schází, přestaňte to přehlížet. Začněte tomu věnovat pozornost. Bůh se vám možná snaží něco říct.
Na grilování mi řekl: „Ty nejsi moc šťastný, co?“
Pár týdnů poté, co jsem rozpoznal svůj neklid, jsem byl jednu neděli odpoledne na grilovací party se svými kamarády a tam jsem potkal jednoho rodinného přítele. Byl zhruba o patnáct let starší, takže se pohyboval mezi dospělými a já se bavil se svými přáteli. Ale zhruba po hodině přišel za mnou a začali jsme se bavit.
„Jak se máš, Matthew?“ zeptal se.
„Fajn.“
„Jak jde škola?“
„Fajn.“
„Slyšel jsem, že ses dostal do školního fotbalového týmu!“
„Jo.“
Pět nebo deset minut se mě snažil vtáhnout do rozhovoru a svými otázkami zlehka oťukával různé oblasti mého života.
Jmenoval se John a pracoval jako lékař. Dobří lékaři vědí, jak klást správné dotazy. Kde to bolí? Kdy to začalo bolet? Co se tehdy stalo? Bolí to, když zatlačím tady? A co tady?
Každou otázkou a každou odpovědí toho odpoledne se dostával blíže ke stanovení diagnózy. Nakonec se krátce odmlčel, zahleděl se mi do očí a řekl: „Ty nejsi moc šťastný, Matthew, co?“ Věděl to a já taky. Nejdřív jsem se bránil a styděl se to přiznat. Ale jsou chvíle, kdy naše životy zaplaví nečekaná milost. A tohle byla jedna z nich. Začal jsem s ním mluvit o neklidu, který prožívám.
„Co je to za náboženského fanatika?“
Nevím, co jsem čekal, že řekne. Ale určitě ne to, co řekl: „Proč se nezastavíš každý den cestou do školy na deset minut v kostele?“
Věděl, že jsem každý den chodil s bratry do školy pěšky. Cestou jsme míjeli kapli, která stála přímo u vchodu do areálu střední školy.
Byl jsem zdvořilý. Poslouchal jsem a usmíval se, ale přitom jsem si myslel: „Co je to za náboženského fanatika?“ Mluvil o tom, jak by to mohlo změnit můj život. Pamatuji si, že jsem si říkal: „Jak deset minut každý den v prázdném kostele změní můj život?“
Tehdy se ale dal do díla můj vnitřní vzdor. V následujících týdnech jsem proto zintenzivnil své zaneprázdnění. Vzdor nás zaměstnává vším možným než tím jediným, co by nám nejvíce pomohlo vyrůst. A tak jsem se vrhl jsem se na studium, sport a podnikání s větší vervou než kdykoliv předtím.
Ale neklid přetrvával.
