Snažíme se o seberealizaci,
přitom však zůstáváme nespokojení
Každý člověk někdy více a někdy méně hledá svou identitu, svou vnitřní osobnost. Kdo jsem?
Snažili jsme se mnohdy o vlastní realizaci podle svých představ a podle kritérií okolního světa. Angažovali jsme se ve škole, v práci, v rodině, ve vztazích a v různých jiných funkcích. Někdy jsme došli až na hranice vyčerpání... Přitom však mnohdy zůstáváme v hloubce prázdní, nespokojení a zmatení: Kdo opravdu jsme?
To nejniternější v nás se ale odkrývá jedině v setkání s Bohem, kdy jsem zbaven všeho, co je ve mně povrchního a vykonstruovaného.
Bůh nemiluje jen „všeobecně“,
Bůh miluje každého z nás jedinečnou láskou
Jádro osobnosti každého z nás se skládá ze dvou zásadních skutečností, které v sobě můžeme postupně objevovat:
z jedinečné lásky, kterou ke mně Bůh chová,
a z jedinečné lásky, kterou Boží lásku mohu opětovat a předávat dál.
Setkávání s Bohem (např. v modlitbě) mi pomáhá odhalovat jedinečnou Boží lásku právě ke mně. Zde se skrývá hluboká touha každé ženy a každého muže být milován jedinečnou láskou. Ne být milován jakýmsi všeobecným principem, jako by člověk byl jen součástí větší skupiny milovaných, ale být oceněný a přijatý zvláštním, jedinečným způsobem. Zkušenost zamilovanosti je proto tak fascinující, že nám dává zakusit právě toto: někdo se pro mě stává tak cenným jako nikdo jiný na světě a stejným způsobem jsem i já pro něj jedinečným.
Každý z nás může v Božím pohledu zakusit, že je milovaný, Bohem vyvolený, a to krajně osobním způsobem. Někdy můžeme mít pocit, že Bůh miluje jaksi všeobecně: miluje všechny lidi a já k nim patřím, proto se (snad) zajímá trochu i o mě. Ale vědomí, že jsme milováni „všeobecně“ jako součást celku neodpovídá skutečné Otcově lásce, která je zvláštní a jedinečná pro každého. Láska Boží je osobní. Každý z nás má proto absolutní právo říct: Bůh mě miluje jako nikoho jiného na světě! Bůh nemiluje dvě osoby stejným způsobem, protože jeho láska je právě tím, co utváří naši vlastní osobnost, a je pro každého jiná. Mezi dušemi je mnohem více rozdílů než mezi tvářemi, říká Terezie z Ávily.
Každý z nás má jedinečnou a nezastupitelnou úlohu,
která nemůže být nahrazena nikým jiným
Tato jedinečná láska, kterou Bůh každého miluje, v sobě zahrnuje také dar jedinečné odpovědi. U mnoha věřících se setkáváme s těmito slovy: „Ježíši, chtěl bych tě milovat způsobem, jakým tě ještě nikdo nemiloval! Chtěl bych pro tebe dělat věci, které ještě nikdo nikdy neudělal!“ Toto přání však není marné a může se realizovat v životě každého: každý z nás může dát Bohu (a lidem v mém okolí) lásku, jakou ho ještě nikdo nemiloval. Je to přesně ta láska, která mi přísluší, abych daroval, která odpovídá mému já, která je odpovědí na Boží lásku a k níž mi dá svou milost. Každý z nás má své jedinečné místo a jedinečnou i nezastupitelnou úlohu, mou vlastní plodnost, která nemůže být nahrazena nikým jiným.
Jistota, že jsme milováni jedinečným způsobem a že můžeme (navzdory našim slabostem a omezením) také tímto jedinečným způsobem milovat, je plodem, který vyrůstá skrze živý vztah s Bohem a je to cenný dar.
