Proč si nemůžeme být všichni trochu podobnější?
Každý jsme jiný – což je občas k vzteku. Jeden je ranní ptáče, druhý sova, třetí má přes den energii asi jako hlemýžď na dovolené. Někdo miluje klid lesa, jiný ruch města. Atd. atd. Někdy je to fakt výzva – žít mezi lidmi, kteří to mají úplně jinak. A někdy si prostě říkáme: „Proč nemůžeme být všichni trochu podobnější?“
Ale přes všechny ty rozdíly je na tom něco fascinujícího – doplňujeme se, inspirujeme se, potřebujeme se. Naše odlišnosti nás dokážou rozčílit, ale taky obohatit. Kdybychom byli všichni stejní, byla by to šílená nuda. Stejně je to v přírodě, kde není jen jeden druh stromu nebo jediné zvíře v oceánu. Ani my nejsme stejní. Kdybychom byli všichni totožní, co bychom se od sebe naučili? Co bychom si předali? Byla by to nuda. Taková ta pořádná, šedá a bez chuti.
Bůh si možná říkal: „Kde by byla radost z objevování?“
Bůh nás ale stvořil rozmanité – a to záměrně! Možná si říkal: „Kdyby byl svět jen jednobarevný, kde by byla radost z objevování?“ Vždyť i vesmír je plný protikladů a souhvězdí, které dohromady tvoří nádheru. Každý jsme originál, každý přináší něco, co jiní nemají. A jasně, je to občas složité – rozdíly můžou být na nervy. Ale právě díky nim se můžeme navzájem doplňovat.
Uvědomme si vděčnost za pestrost a rozdílnost
Zastavme se někdy na chvíli a uvědomme si v tichu vděčnost za pestrost a rozdílnost. Protože právě ona je tím, co nás s druhými nakonec drží pohromadě – někdy navzdory, ale vždycky s nadějí. A až příště narazíme na někoho, kdo nám připadá úplně „z jiného světa“, zkusme to vzít jako příležitost. Třeba právě tenhle člověk má něco, co nám může chybět. A naopak.
