Když byl syn ještě daleko, otec ho uviděl
a pohnut soucitem přiběhl,
objal ho a políbil. (Lk 15,20)
Jak můj život ovlivnil jeden levný plakát
Před několika lety můj život zásadně ovlivnil jeden slavný obraz, kterému jsem do té doby nevěnoval valnou pozornost. Malba mě upoutala v podobě plakátku na jedněch dveřích v jedné kanceláři. Jde o obraz „Návrat ztraceného syna“ od slavného nizozemského malíře H. R. Rembrandta (1606 – 1669). Předlohou mu bylo Ježíšovo podobenství o „Marnotratném synu“ (Lk 15,1-3.11-32).
Shodou náhod jsem se nedlouho po mém objevu mohl vydat do Petrohradské Ermitáže, kde obraz dodnes visí. Zatímco jsem vysedával před obrazem a snažil se vstřebat, co jsem viděl, prošlo kolem mě mnoho turistických skupin. I když před obrazem nestrávili více než minutu, většina průvodců popisovala obraz jako zobrazení milosrdného otce. Mnozí zmínili i to, že jde o jeden z posledních Rembrandtových obrazů, k nimž došel až po mnohém životním utrpení. Je to lidské vyjádření Božího slitování.
Na obraze má otec každou ruku jinou!
Občas jsem žádal své přátele, aby mi sdělili svůj první dojem z Rembrandtova Marnotratného syna. Úplně samovolně se všichni zaměřovali na moudrého starce, který synovi odpouští.
Čím déle jsem ale pozoroval starce na obraze, tím mi bylo jasnější, že Rembrandt zamýšlel něco zcela jiného, než aby nechal Boha pózovat jako moudrého stařešinu a hlavu rodiny. Začalo to rukama; každá z nich je totiž jiná. Otcova levice, dotýkající se synova ramene, je silná a svalnatá. Prsty jsou roztažené a zakrývají velkou část ramene a zad marnotratného syna. Zvláště v palci vnímám určitý tlak. Tato ruka se zjevně syna nejen dotýká, ale pevně ho také drží. I když je v dotyku otcovy levé ruky jistá něha, vidíme tu i pevné sevření. Ale jak jiná je otcova pravice! Tato ruka ho nesvírá. Je jemná, měkká a velmi něžná. Prsty jsou u sebe a působí až elegantně. Na synově rameni otcova ruka jen lehce spočívá. Chce hladit, hýčkat, nabízí útěchu a slitování – je to spíš ruka mateřská.
Bůh se nás dotýká mužskou i ženskou rukou
Jakmile jsem si všiml rozdílu mezi oběma rukama, otevřel se přede mnou celý nový svět. Otec není jen velký stařešina rodu. Je stejně tak matkou i otcem. Dotýká se syna mužskou i ženskou rukou. Podpírá a hladí. Potvrzuje a utěšuje. Je to skutečný Bůh, v němž je plně zastoupeno mužství a ženství, otcovství i mateřství. Ta jemná, hladící pravice ve mně evokuje slova proroka Izajáše: „Copak může zapomenout žena na své nemluvňátko, není jí líto syna vlastního těla? I kdyby ona zapomněla, já přece na tebe nezapomenu. Hle, vyryl jsem si tě do dlaní, tvé hradby jsou stále přede mnou“ (Iz 49,15-16).
V podobě židovského otce rodu se ukrývá i mateřský Bůh, který přijímá syna domů. Když teď tedy znovu hledím na Rembrandtova starce, který se sklání nad svým synem a dotýká se jeho ramen, už v tom gestu nevidím jen otce, jenž „svírá syna v náručí“, ale i matku, která hladí své dítě, zahřívá jej teplem svého těla a přidržuje ho blízko lůna, z něhož vyšlo. Tak se stává „návrat marnotratného syna“ návratem do Božího lůna, do místa původu jeho bytí.
Tohle je Bůh, v něhož věřím!
Tohle je Bůh, v něhož věřím: Otec, který od počátku stvoření vztahuje ruce v milosrdném žehnání. Nikomu se nevnucuje, ale stále čeká; nikdy v zoufalství nezlomí hůl, nedovolí svým rukám klesnout, ale vždycky bude doufat, že se k němu jeho děti vrátí, aby k nim mohl promlouvat slovy lásky a nechal své bolavé paže spočinout na jejich ramenou. Jedinou jeho touhou je žehnat.
Žehnat se latinsky řekne benedicere, což doslovně znamená pronášet dobré věci, přát dobré věci, dávat dobré věci…. Otec chce svým dětem dávat dobré věci, a to více dotekem než slovy. Nechce je trestat. Již se samy dost potrestaly svým vlastním jednáním a „odchodem z domu od otce“.
Otec jim chce prostě sdělit, že láska, kterou hledaly tak scestnými způsoby,
tu pro ně vždycky byla, je a bude.
Otec chce hovořit spíše rukama než ústy:
„Ty jsi můj milovaný syn / milovaná dcera.“.
