Bůh jako „strážce pořádku“?
Není neobvyklé, že má někdo představu Boha jako „strážce pořádku“. Bůh je tu hlavně od toho, aby nás hlídal, zdali neděláme přestupky, aby je evidoval a trestal.
Člověku s představou Boha jako „policajta“ je úzko při představě, že Bůh je všudypřítomný a „všechno vidí“; pod jeho pohledem se cítí nepříjemně. Takový Pánbůh se tváří jako Orwellův „big brother“ z románu 1984, kde lidé žijící v totalitním režimu jsou sledováni kamerami ve dne v noci, a nejen to: kdykoliv a kamkoliv jim jsou vysílány pokyny, co mají právě teď dělat. Všudypřítomné kamery a reproduktory zajišťují i stálé napomínání a přistihují při činu. Možná bychom nevěřili, kolik toho z této karikatury Boha máme pod kůží.
„Buď budeš poslušný,
nebo se k nám nehlas…“
Karikatura Boha „policajta“ má nejčastěji původ v rodinách, kde panovala autoritativní výchova, s přemírou kontroly a usměrňování. V chování dětí se komentovalo hlavně to negativní, dobré chování se považovalo za samozřejmost. Rodičovská láska byla podmínečná: budeš-li nás poslouchat, uklízet si a mít dobré známky ve škole, bude všechno v pořádku, ale jestli ne, ani se k nám nehlas!
Boha „policajta“ nelze milovat, toho se můžeme jen bát. Ale strachem žádný vztah lásky neroste, naopak strach vede člověka k tomu, aby na Boha zkoušel „pštrosí politiku“, aby se Bohu vyhýbal, aby od něj utíkal, aby se před ním schovával, tak jako kdysi Adam ve stromoví zahrady.
Spravedlnost,
nebo milosrdenství?
Zkoumáme-li však biblické zjevení jako celek, Bůh se nám představuje více jako milosrdný než spravedlivý, jako by jeho milosrdenství bylo důležitější než jeho spravedlnost. Ano, „láska se stává milosrdenstvím, kdykoliv musí překračovat přesnou míru spravedlnosti, která je přísná a někdy příliš úzká“. (Jan Pavel II.)
Můžeme si být jisti, že „nikdy, opravdu nikdy není Bůh trýznitelem lidského svědomí“ (bratr Roger). Každý, kdo poznal Boha milosrdného, nepřestane bojovat proti karikatuře Boha neúprosného a zaměřeného jen na naše přestupky a hříchy.
