Ať se snažíme, jak chceme, zůstáváme v hloubce prázdní
Každá žena a každý muž hledá svou identitu, svou vnitřní osobnost. Kdo jsem? To je otázka, kterou si často s obavou klademe na naší životní cestě. Snažíme se o vybudování své osobnosti, o vlastní realizaci podle našich vnitřních tužeb a také podle kritérií našeho okolí. Byli jsme různě aktivní a zapojení. Přitom však zůstáváme v hloubce prázdní, nespokojení, zmatení: Kdo opravdu jsem? Vyjadřuje opravdu vše, co jsem až do dnešního dne prožil, kým jsem?
Určitá část mé identity vychází z mé historie, z mého dědictví, z toho, co jsem prožil, a z mých vlastních rozhodnutí. To nejniternější se ale zjevuje a odkrývá jedině až v setkání s Bohem, kdy jsem zbaven všeho, co je ve mně povrchního a vykonstruovaného, abych mohl mít přístup k tomu, čím opravdu jsem v srdci mého já. Naše skutečné já, naše pravá osobnost, není jen něco, co se musí vybudovat, ale spíš darem, který se přijímá. Nejde o to zmocnit se něčeho, ale o to zaslechnout a přijmout to, že jsem Bohem milovaný. V Lukášově evangeliu pronáší tato slova Otec při Ježíšově křtu: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení“ (Bible, Lk 3,22). A my si tato slova, vzhledem k našemu vlastnímu křtu, můžeme naprosto přivlastnit.
Hluboká touha každé ženy a každého muže
Moje nitro se skládá ze dvou jednoduchých, ale nevyčerpatelně bohatých skutečností, které mám v sobě postupně objevit: z jedinečné lásky, kterou ke mně Bůh chová, a z jedinečné lásky, kterou mu jeho lásku mohu opětovat.
Tomu následně odpovídá hluboká touha každé ženy a každého muže být milován jedinečnou láskou. Ne být milován jakýmsi všeobecným principem, jako by člověk byl jen součástí větší skupiny milovaných, ale být oceněný a přijatý zvláštním, jedinečným způsobem. Zkušenost zamilovanosti je proto tak fascinující, že nám dává zakusit právě toto: někdo se pro mě stává tak cenným jako nikdo jiný na světě a stejným způsobem jsem i já pro něj jedinečným. To způsobuje láska Boha. Každý z nás může v jeho pohledu zakusit, že je milovaný, Bohem vyvolený, a to krajně osobním způsobem.
Bůh nemiluje dvě osoby stejným způsobem
Můžeme mít, že Bůh miluje tak nějak všeobecně: miluje všechny lidi a já k nim patřím, proto by se o mě měl trochu zajímat! Ale vědomí, že jsme milováni „všeobecně“ jako součást celku, nás nemůže uspokojit. A také to vůbec neodpovídá skutečné Boží lásce, která je zvláštní a jedinečná pro každého člověka. Láska Boží je osobní a zosobňující. Každý z nás má absolutní právo říct: Bůh mě miluje jako nikoho jiného na světě! Bůh nemiluje dvě osoby stejným způsobem, protože jeho láska je právě tím, co utváří naši vlastní osobnost, a je pro každého jiná.
Tato jedinečná láska, kterou Bůh každého miluje, v sobě zahrnuje také možnost naší jedinečné odpovědi. U mnoha lidí v dějinách víry se setkáváme s těmito slovy: „Bože, chtěl bych tě milovat způsobem, jakým tě ještě nikdo nemiloval! Chtěl bych pro tebe dělat bláznovství, která ještě nikdo nikdy neudělal!“ Toto přání se může realizovat v životě KAŽDÉHO člověka! I já mohu dát Bohu a také lidem v mém okolí a světu lásku, jakou ho ještě nikdo nemiloval. Je to přesně ta láska, která mi přísluší, abych daroval, která odpovídá mému já, která je odpovědí na Boží lásku a k níž mi dá svou milost. Mám v srdci Boha a na zemi jedinečné místo, jedinečnou a nezastupitelnou úlohu, mou vlastní plodnost, která nemůže být nahrazena nikým jiným.
Rande s Bohem: MODLITBA
Dvojí jistota, že jsme milováni jedinečným způsobem a že můžeme (navzdory našim slabostem a omezením) také tímto jedinečným způsobem milovat, lze nejvíce odkrývat a poznávat v modlitbě. Bůh nás miluje takové, jací jsme, naprosto bezpodmínečnou láskou a právě tato láska vytváří naši vnitřní identitu.
Samozřejmě se jedná o tajemnou, nepostihnutelnou a z velké části nevyslovitelnou skutečnost. Nejedná se o něco, co si můžeme přivlastnit, čím se můžeme chlubit. Nicméně je tak skutečné a jisté, že nám to přináší svobodu a vnitřní bezpečí, které potřebujeme, abychom mohli v důvěře čelit životu. Odhalení Boha jako milujícího Otce, je tou nejcennější věcí na světě.
„Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli zase znova žít ve strachu.
Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat: »Abba, Otče!«
Spolu s naším duchem to potvrzuje sám Duch svatý, že jsme Boží děti“ (Bible, Řím 8,15-16).
