V okresní věznici Camp Paige v USA
jsem poznal bývalého mládežnického gangstera
V okresní věznici Camp Paige jsem poznal patnáctiletého Riga, který býval členem mládežnického gangu. Rigo měl nyní přistoupit k prvnímu svatému přijímání. Katoličtí dobrovolníci mu sehnali bílou košili a černou kravatu. Máme nějakých patnáct minut, než dorazí ostatní internovaní mladiství, kteří se připojí, aby s námi slavili mši svatou v tělocvičně. A já se ptám Riga na takové ty základní věci o jeho rodině a životě. Ptám se na jeho otce.
„Ále,“ řekne, „je závislý na heroinu a nikdy vlastně nebyl součástí mého života. Vždycky mě akorát seřezal. Popravdě, právě teď je v lochu. Sotvakdy s náma vůbec žil.“
Pak jakoby se v něm něco seplo – a vyplave mu před oči vzpomínka.
„Myslím, že jsem byl ve čtvrtý třídě,“ začne. „Přišel jsem domů. Poslali mě domů uprostřed vyučování. Dostal jsem se ve škole do nějakýho průseru, nepamatuju se, co to bylo. Když jsem přišel domů, táta tam byl. Skoro nikdy tam nebejval. Zeptal se: ,Proč tě poslali domů?‘ a protože mě táta dycky seřezal, řekl jsem mu: ,Když ti to řeknu, slib mi, že mě nepraštíš.‘ On jen řekl: ,Jsem tvůj táta, samozřejmě, že tě nepraštím.‘ A tak jsem mu to řekl.“
Rigo přestane vyprávět. Začne plakat a ve chvilce kvílí a houpe se dopředu dozadu. Vezmu ho kolem ramen. Je k neutišení… Jakmile zas může trochu mluvit, vysouká ze sebe: „Zmlátil mě… kovovou tyčí, … zmlátil mě… tyčí!“
Moje máma za mnou jezdí
sedmi autobusy každou neděli
Když se trochu sebere, zeptám se: „A tvoje mamka?“ Ukáže na drobnou ženu stojící kousek od nás u vchodu do tělocvičny.
„To je ona, támhle.“ Odmlčí se a dodá: „Tý se nikdo nevyrovná.“ A znovu mu v mysli něco sepne a zformuluje se myšlenka.
„Jsem zavřenej už víc než rok a půl a ona mě navštěvuje každou neděli. Víš, v kolika autobusech se trmácí každou neděli, aby viděla takovýho ubožáka, jako jsem já?“
A pak se dost nečekaně rozbrečí, stejně bezútěšně, jako chvíli před tím. Zase to chvíli trvá, než popadne dech a je schopen mluvit. A pak vyrazí skrz závoj slz: „Sedm autobusů! Představ si to… sedm… autobusů.“
Jak si pak nepředstavit to všeobjímající srdce Boha, který se za námi trmácí (více než „sedmi autobusy“) jen proto, aby za námi přišel! Často se ale bohužel spokojíme s něčím menším, než je důvěrný vztah s Bohem, a přitom vše, po čem Bůh touží, je být s námi solidární.
Naše představa Boha a jeho záměrů bývá až příliš omezená, náš Bůh až příliš „malý“. A to je mnohem větší problém než cokoliv jiného.
Bůh nám moc nefandí,
když se ho snažíme zaškatulkovat
Zdá se, že Bůh nám moc nefandí, když se snažíme někam si ho zaškatulkovat. Ve chvíli, kdy si myslíme, že jsme obsáhli celou Boží velikost, se „tento Velký a Divoký Bůh,“ jak píše básník Hafíz, prolomí skrz zdi naše vlastní výklady Boha a všechno se zase zvětší.
Nic z našeho lidství nemá být zahozeno
Richard Rohr píše, že nic z našeho lidství nemá být zahozeno. Boží neuchopitelná láska, kterou nelze obsáhnout slovy, nás chce přijmout celé a vidí naši „člověčinu“ jako výsadní místo, kde máme tuto velkodušnou lásku zakoušet. Nic z našich závislostí, nic z našeho poničeného já nemá být znehodnoceno. Tam, kde stojíme, se všemi svými chybami a nedokonalostmi, je půda svatá. Tam se Bůh rozhodl, že s námi bude v důvěrném spojení, a nikde jinde.
Bůh nás touží obdařit pokojem a jistotou jeho přijetí
Když se Boží nezměrnost setká s omezeností našeho lidství, nelze to vyjádřit slovy. Můžeme si však aspoň všímat chvil, které zrcadlí toto nezměrné Boží srdce. Touha Božího srdce je totiž neskonale větší, než si dovedeme představit. Bůh nás touží obdařit pokojem a jistotou jeho přijetí, chce, abychom žili dobrý a spokojený život. Čeká jen na naši ochotu spolupracovat s jeho nesmírnou velkodušností.
