Pokud lidé neumí mluvit o svém trápeni,
pak je to trápení zničí, nebo je přemůže apatie…
Ke změně nemůže dojit bez schopnosti komunikovat.

Být pozitivní za každou cenu?

Jednomu mému známému se naplnila noční můra – zjistil, že je nakažen virem HIV. Z výzkumů vyplývá, že pacienti, kterým se daří zachovat si „pozitivní přístup“, žijí déle, než se u nich syndrom AIDS úplně rozvine. Proto se tento vyděšený mladík teď neodvažuje cítit jinak než „fajn“ nebo „skvěle“. Má strach z toho, že by měl strach.

I Ježíš ale mluvil o svém strachu zcela upřímně (v Getsemanské zahradě). Věděl, že součástí jeho poslání je „mnoho vytrpět“ (Lukáš 9, 22). Přesto prosil Boha, aby od Něj ten kalich utrpení odňal. Měli by se mesiáši za takové věci vůbec modlit? Vždyť ta prosba byla v přímém rozporu se zjevenou Boží vůlí! Ale díky této srdceryvné žádosti víme úplně jistě, že je v pořádku, když truchlíme, pláčeme, úpěnlivě prosíme Boha a ptáme se proč. Vlastně je to ještě víc než v pořádku – v tu chvíli to vyjadřuje stav našeho srdce. Bůh přijímá naši upřímnost. Ale když jde do tuhého, je snadné zapomenout, kdo je Bůh.

Žalmy dezorientace

Ukázkou takových úpěnlivých a truchlivých modliteb jsou v Bibli například žalmy. Žalmy se takovými rozladěnými modlitbami jen hemží. Jsou plné smutku, hořekování, naštvání a pochyb. Biblista Walter Brueggemann jim říká „žalmy dezorientace“. Bono Vox je přirovnává k blues. „Právě v tomto v zoufalství,“ říká, „žalmista odhaluje skutečnou povahu svého zvláštního vztahu s Bohem“. Upřímnost, i za cenu hněvu: „Jak dlouho se, Hospodine, budeš ukrývat? Napořád?“ (Žalm 89, 47)

V Getsemane a na kříži se Ježíš taky modlil úplně upřímně: „… je-li to možné, ať mě ten kalich mine! … Žízním! … Proč jsi mě opustil?“ A když se podíváme, jak se ve stejnou dobu chovali učedníci, jsou tak upřímní, až je to trapné.

Upřímnost před Bohem

Ježíš jednou vykládal celkem zábavný příběh, kterým nás ujistil, že Bůh opravdu reaguje na upřímné modlitby. Je to ten o „zbožném“ farizeovi a vydřidušském výběrčím daní, kteří se jednoho dne šli modlit do chrámu.  Zbožný farizeus se modlil se samolibým sebevědomím, ale výběrčí daní se schoval vzadu v přítmí, hlavu v dlaních, neodvažoval se ani vzhlédnout a modlil se: „Bože, smiluj se nad hříšníkem, jako jsem já!“ Ježíš to komentoval slovy: „… tento muž, nikoli tamten, odešel domů ospravedlněn.“ Kdo nosí nos nahoru, ten si ho rozbije.

Na internetu jsem narazil na jednu modlitbu, která je k Bohu tak upřímná, že ji tady nemůžu použít. Na takovém slušném křesťanském webu by se to prostě neslušelo. Můžu vám ale říct, že jsem ji našel na blogu jedné ženy, která se jmenuje Cecily, a že v době, kdy tu modlitbu psala, se už tři roky s manželem snažila založit rodinu. „Nakonec se těhotenství povedlo,“ píše Cecily, „ale stejně jsem o naše dvojčata přišla ve 22. týdnu (a já taky měla namále…) Cecily, přemožená smutkem nad ztrátou svých dětí, doporučili, aby se pokusila říkat Bohu, jak se cítí. Přeci jen uvedu několik důležitých pasáží (cenzurovaných) z modlitby, kterou Cecily napsala.

„Milý Bože, fakt už nevím, jak s Tebou mám mluvit, ale řekli mi, ať to zkouším… Od chvíle, kdy jsi mi vzal moje kluky, jsem emocionálně úplně na dně… Proč bych Tě měla pustit do srdce, když ses ke mně zachoval takhle? Jak jsi mě v tom mohl takhle nechat? Tento dopis je pro mě jenom domácí úkol. Povinný pokus o navázání kontaktu. Ale jestli se tu ukážeš, měj se na pozoru. Umím řvát. Dost nahlas. A mám Ti co říct. Kdybys byl poblíž, praštila bych Tě. Poslala bych Tě pryč, abys mě nechal na pokoji. Ale pravda je, že Tě chci poprosit, abys zůstal. Protože, i když je v tom se mnou můj muž, mí skvělí přátelé a podpůrný tým na Internetu, nikdy jsem se necítila tak *** sama. Tak tady zůstaň, ty jeden ***. Zůstaň a naprav všechno to ***. Protože to strašně bolí.“

Co si o takové modlitbě máme myslet? Na naše veřejné bohoslužby by se asi moc nehodila. A není to jenom kvůli těm sprostým slovům. Jsou to taky ty vyjadřované pocity: Cecily je na Boha naštvaná, nadává Mu, posílá Ho pryč, prosí Ho, aby byl s ní, a dokonce vyhrožuje, že Ho praští!

Myslím si, že podobenství o farizeovi a výběrčím daní rozptýlí veškeré pochyby o tom, jestli je tato modlitba pro Boha přijatelná. Celá Bible – Žalmy dezorientace, nářek a zoufalství – k ní a k celému blogu Cecily říká „Amen“.

Naučit se k Bohu přicházet bez příkras. Nestydět se a nepředstírat

Je důležité naučit se i naříkat. Sám Ježíš byl přemožen úzkostí, bojoval a volal k Bohu, prosil Ho o náhradní plán a svým přátelům dával jednoznačně najevo, jak se cítí. O pět dní dříve se slzami v očích truchlil nad Jeruzalémem, zatímco davy kolem Něj jásaly a oslavovaly.

Nářek není jenom způsob, jak ventilovat emoce. Je to jeden z výsledků prohlubování duchovního života – naučit se k Bohu přicházet obnažený a bez příkras. Nestydět se a nepředstírat. A ještě dávno před Getsemane Ježíš prohlásil, že těm, kteří pláčou, bude blaze (viz Matouš 5, 4)!  Upřímný nářek může být vyjádřením živé víry. Víry, která se naučila přijímat těžkosti i radosti života a která všechno, úplně všechno, předkládá Otci na modlitbách. Jak říká Richard Foster o žalmech nářků: Dávají nám povolení v jednu chvíli hrozit Bohu pěstí a vzápětí spustit chvalozpěv.