Skrze úmrtí blízkých se učíme chápat svou vlastní smrt
Náš první a nejsouvislejší kontakt se smrtí se děje skrze úmrtí někoho blízkého. Učíme se prožívat a chápat smrt druhých, v nich i v sobě samých. A tím se právě můžeme nejlépe naučit, jak čelit smrti a také jak čelit vlastní smrti, která je nejprve možností – tedy jistotou, nicméně jistotou , která je nám často tak zjevně velmi vzdálena, že ji jistotou nenazýváme – a později skutečností, která se najednou objeví.
Smrt ve válce – někdy hrůza, někdy euforie
Ve válce je smrt někdy doprovázena hrůzou, někdy naopak euforií. Často se s ní však setkávají lidé ve věku a v situaci, kdy na smrt, umírání, setkání se smrtí, ještě nejsou připraveni. Mladá lidská těla plná síly, a jak se ji zdá, prostá sebemenší stopy smrti, jsou v několika okamžicích konfrontována s možností – někdy s jistotou -, že zemřou. Jejich reakce mohou být velmi odlišné: hodně záleží na to, za co jste bojovali, zda jste bojovali z přesvědčení, nebo z nutnosti, jestli jste byli k boji přinuceni, nebo jste se sami rozhodli bojovat. O způsobu, jakým zemřete, nerozhoduje vznešenost motivace, ale to, zda jste dali svůj souhlas a svůj život celým srdcem.
Vzpomínám si na dva strašlivě zraněné mladé německé vojáky z roku 1940, kteří byli velmi blízko smrti. Přišel jsem k nim a jednoho jsem se zeptal: „Trpíte hodně?“ podíval se na mě svýma umírajícíma očima a řekl: „Žádné utrpení necítím. Porážíme vás.“ Dokázal čelit smrti na základě jistoty, že dělá správnou věc. Podle mě dělal špatnou věc. To teď ale není podstatné: rozhodl se k svým činům s plným nasazením.
Někdy vypadá umírání jinak. Ten druhý voják, mladý otec, který doma zanechal ženu a statek, mi řekl: „Dnes v noci zemřu. Je mi smutno, že tu nechám svou ženu samotnou, ale nedá se nic dělat. Tolik se ale bojím umírat sám.“ Řekl jsem mu, že sám nezemře. Že u něj budu sedět a že dokud se o mé přítomnosti bude moci ujistit pohledem nebo slovem, neopustím ho. A to jsem udělal. Držel mě za ruku čas od času ji zmáčkl, aby se ujistil, že tam jsem. A tak jsme spolu seděli a on zemřel a byl ušetřen osamělosti ve smrti.
Svobodně vstoupit do věčnosti
Jindy ale nechá Bůh někoho zemřít osamělou smrtí, která však není smrtí, kdy zůstal člověk osamělý, ale kdy je sám s Bohem, který si zajistil, že to nikdo nějak pošetile , dramaticky nenaruší úzkostí, strachem nebo smutkem. Člověk pak může svobodně vstoupit do věčnosti.
