Bohatství není špatné,
ale může nás odříznout od našeho vlastního srdce
C. G. Jung kdysi řekl: „Bohatství samo o sobě není špatné. Ale má tendenci zesilovat naši masku. A pak nás odřízne od našeho vlastního srdce, od našeho nejvnitřnějšího já.“ Jedna žena mi vyprávěla o svém muži, který byl obchodně velmi úspěšný. Ale už se s ním nedalo mluvit osobně. Šlo mu jen o peníze, moc a sex. Bohatství a úspěch jej odřízly od vlastního srdce. To ale neznamená, že své srdce najdu jen tehdy, když nebudu mít žádné peníze a nebudu se hezky oblékat. Je potřeba zdravé rovnováhy mezi vnějškem a nitrem.
Přepychová jízdenka do neštěstí?
Žijeme v bohaté společnosti, kde nám nejde o pouhé přežití. Tak máme víc času věnovat se tomu, co považujeme za opravdu důležité: najít sami sebe. Ukázalo se ale, že nejbohatší průmyslové země mají nejvyšší procento depresí. Je to snad ta neustálá honba za individualitou, která v konečném důsledku vede k tak rozšířeným depresím? Je touha po perfektním životě – co nejlepším partnerovi, povolání, dětech, a to všechno prosím pokud možno v přepychovém bytě zařízeném přesně podle naších požadavků – je to všechno nakonec jen jízdenka do neštěstí?
Neztratím-li spojení s původním obrazem Božím ve mně,
nemám zapotřebí si něco dokazovat navenek
Daniel Hell, švýcarský psychiatr, kdysi řekl: „Deprese jsou často voláním o pomoc tváří v tvář přehnaným obrazům, které o sobě máme, že musíme být stále perfektní, pořád v dobré náladě, pořád cool, pořád úspěšní, pořád pány situace.“ Musím-li tedy křečovitě dokazovat svou individualitu, musím-li mít perfektního partnera, povolání, které mě maximálně naplní, nejinteligentnější děti, pak se tomu duše bude bránit: depresemi nebo strachem. Sociologové zabývající se výzkumem štěstí potvrzují, že ten, kdo chce být šťastný za všech okolností, není šťastný nikdy. Samozřejmě usilujeme o to, žít svůj vlastní život, to patří k našemu lidství. Každý člověk je jedinečný. Ale neztratím-li spojení s původním obrazem Božím ve mně, nemám zapotřebí si něco dokazovat navenek. Jsem takový, jak to odpovídá onomu vnitřnímu obrazu. Nespotřebovávám tak veškerou svou energii na to, abych vypadal navenek co nejindividuálněji, nejzajímavěji, nejúspěšněji a nejinteligentněji.
Zanechat ve světě jedinečnou stopu
Věřím, že každý člověk je jedinečným obrazem, který Bůh udělal. Tento jedinečný obraz můžeme nazvat duší. Samozřejmě víme, že člověk vzniká splynutím mužského semene s ženským vajíčkem. Ale to je jen to, co pozorujeme. Za tím – jak nám říká teologie – stojí akt Božího přitakání. To spočívá v tom, že – teď můžeme mluvit jen v obrazech – Bůh do tohoto člověka vkládá jedinečný obraz. Nebo jak říká Romano Guardini, „… že Bůh v tomto člověku vyslovuje slovo, které patří jen tomuto člověku“, něco jako jedinečné heslo, kód. Naším úkolem je tento jedinečný obraz zviditelnit a toto slovo učinit slyšitelným. Je to vlastně duchovní, spirituální úkol dotknout se tohoto jedinečného obrazu a zanechat v tomto světě jedinečnou stopu života.
