Těžkosti a propady v životě člověka
mohou znamenat i jistý druh pokroku,
protože skrze ně se totiž blížíme nejhlubšímu bodu svého života,
momentu, kdy jsme konečně přinuceni vstát.
Každá krize umožňuje oddělit důležité od toho, co je zbytečné
Každá krize, do které se v životě dostáváme, přináší možnost oddělit to, co je v nás povrchní a ne příliš důležité, od toho, co je v hloubce - to podstatné od vnějšího, skutečné od zdánlivého. Každá cesta životem vede soutěskami. Ale když se nenecháme odradit, mohou se nám za soutěskou otevřít nové obzory.
Nezdar a úspěch patří k sobě. Ježíš vyprávěl podobenství o velké finanční investici (podobenství o hřivnách, Mt 25,14–30). První dva služebníci se odvážili riskovat a své hřivny zdvojnásobili. Třetí z nich se chtěl vyhnout jakékoliv chybě a hřivnu zakopal. Zakusil pak, že si svým strachem a tím, že „šel na jistotu“, sám přivodil neštěstí. Ty první dva služebníky pán neodměnil za to, že byli úspěšní, nýbrž za to, že se něčeho odvážili.
Když se něčeho odvážím, vždycky přitom také riskuji nezdar. Když jsem se já pustil do poněkud riskantních projektů, bylo mi jasné, že nemusejí vyjít. Vždycky jsem si přitom bral příklad z Řeka Zorby, který tančil poté, co se zhroutilo jeho dílo. Kdo neumí prohrávat, nemůže ani vyhrát. Kdo nic neriskuje, nic nezíská. Riziko je vždycky spojeno s možností nezdaru. A nezdar často představuje duchovní výzvu. Učí nás pokoře i vděčnosti za to, co se podaří. Cítíme, že úspěch není samozřejmost, že to je nakonec vždycky dar.
Hodnota krize je v tom, že se setkáváme s tím, kým doopravdy jsme
Nezdar je spojený s tříbením. V našem nitru se odděluje zrno od plev, světlo od tmy. V nezdaru se setkáváme s pravdou o sobě a zbavujeme se iluzí. Bortí se naše kulisy, aby se ukázalo, co v nás doopravdy je. Teprve v dobách nedostatku a krizí se skutečně dozvídáme něco o sobě
Nezdar bolí. A my se bojíme, že tu budeme stát jako neschopní ztroskotanci, že se nám budou všichni smát a pohrdat námi. Ale kdo je schopen přijmout porážku, postupně se zbavuje svých masek a stává se sám sebou. V tom je hodnota neúspěchu: setkáváme se s tím, kým doopravdy jsme, s naším vnitřním duchovním já, které se už nemůže rozpadnout, které odolá každé bouři.
Když se někdy v našem životě ohlédneme a zadíváme zpět, mnohdy zjistíme, že to byly právě těžké chvíle životních změn, kdy jsme nejvíce vyrostli… Filozofovi Senecovi se připisuje výrok: „Pevný a silný je ten strom, který byl neustále vystaven poryvům větru, protože v boji se posílily a upevnily jeho kořeny…
Na dně můžeme paradoxně získat vše…
V dobách, kdy se nám vede dobře, kdy se zdá, že se nám vše daří, je často velké nebezpečí, že zapomeneme zdroj našeho života, na Boha, na vděčnost. A v takových dobách také častěji zapomínáme na význam víry.
Uprostřed života se ale stále setkáváme s mnoha těžkostmi a situacemi, kdy zažíváme jakousi „malou smrt“, kdy něco končí, kdy se něčeho musíme definitivně vzdát. Jsou to chvíle, kdy nám najednou padnou šupiny z očí a začíná nový úsek našeho života – okamžik, kdy se před námi otvírá nová cesta, kdy odkládáme masky, za které jsme se doposud skrývali, kdy nám vypadnou z rukou zbraně, které jsme tak dlouho vláčeli. Najednou se cítíme nazí a zranitelní, a přece plní síly s výhledem do budoucnosti. Oplakáváme smrt nějaké myšlenky, životní etapy, ideálu, a zároveň cítíme, že teď může začít něco nového.
Když padne naše vnější i vnitřní lešení,
můžeme se podívat na dno své duše a zjistíme,
že nám nezbylo nic jiného než láska,
Boží Láska a Bůh sám,
který nám ale paradoxně nabízí nekonečně více
než to všechno, co nějak ztrácíme…
