Provazolezec balancuje vysoko na laně. Bez záchranné sítě a přinejmenším deset metrů vysoko nad tvrdou zemí před sebou tlačí trakař. Zezdola vypadá tak maličký, tak vysoko nahoře a s tím trakařem působí trochu legračně. Usmívá se. Dav pod ním ale hledí napjatě vzhůru. Krok za krokem pokračuje artista po své uzounké cestičce kupředu až ke druhému konci lana. Zaburácí mohutný aplaus. Lano se trochu pohupuje. Provazochodec se vzápětí vydává na zpáteční cestu a znovu dospěje v pořádku k cíli. Diváci propukají v nadšení. „Přídavek!“
Artista dává znamení a dav umlká. „Kdo z vás jde se mnou?“ zeptá se. „Koho z vás bych mohl převézt po laně v kolečku?“
Samozřejmě ticho jako v hrobě. Který šílenec by se odvážil takového kousku?
„Já pojedu,“ ozve se najednou z úst malého chlapečka. A užuž kluk šplhá nahoru a uvelebuje se v trakaři. Jízda začíná: nejprve jedním směrem, potom nazpátek.
Když klučina vyleze na plošince z kolečka, sklízí nekonečné ovace. Všichni se k němu vrhají z otázkou: „Jak jsi to dokázal? Jak ses mohl odvážit něčeho takového?“
A dítě s naprostou samozřejmostí odpoví: „A co má být? Vždyť ten tam nahoře, to je můj táta!“
Ať už nám život uštědří sebevíc takových pochodů po laně, nezapomeňme, že jsme stále pečlivě neseni po všech úzkých cestách naším nebeským Otcem. Ať už se stane cokoliv, ve všem napjatém, krásném nebo i těžkém, je Bůh s námi a "veze nás v trakaři".
Se svolením zpracováno podle knihy:
Příběhy nejen pro nemocné,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Několik kapitol z knihy naleznete zde.
