Bylo to za války (první světové - pozn. red.),
v jedné z nejsmutnějších a nejtěžších zim;
tehdy se všechno zdálo skoro ztraceno,
a jen s námahou jsme v sobě udržovali
malý a zoufale vytrvalý ohníček naděje.
V takových dobách se člověk ohlíží po znameních;
i hledal jsem za jednoho nedělního odpoledne
nějaké znamení na temném a sirém Hradě pražském.
Katedrála svatého Víta byla kupodivu otevřena; bylo tam šero jako teď, jen maličko lidí se modlilo ve zšeřené lodi chrámové a několik svíček zimomřivě svítilo před vysokými temnými oltáři. Bylo to strašně smutné a přísné jako znamení. A tu se otevřely železné dveře kaple svatováclavské a z nich vycházel průvod kněží s hořícími svícemi, jako z jiného věku a zpívali. Zpívali mešními, silnými, stářím jakoby nazrněnými hlasy:
"Svatý Václave, vévodo české země,
oroduj za nás, pros za nás Boha, Svatého Ducha..."
V katedrále se udělala docela tma, jenom ty ornáty, jenom ty stříbrné a plešaté hlavy velikých starců zářily v kmitavém plápolání svěc.
"Ty jsi dědic české země;
rozpomeň se na své plémě...
Nedej zahynouti nám ni budoucím."
