Papež František 19. června 2023 při příležitosti čtyřstého výročí narození Blaise Pascala zveřejnil apoštolský dopis „Sublimitas et miseria hominis“ (Velikost a bída člověka), který věnoval životnímu dílu francouzského filozofa a teologa Blaise Pascala.
Papež o Pascalovi v apoštolském listu píše: byl to „neúnavný hledač pravdy“, „brilantní myslitel“, a přitom byl velmi „pozorný k materiálním potřebám všech“. Byl „zamilován do Krista“, „křesťan výjimečné racionality“ a současně „nesmírné a neklidné inteligence“. To jsou jen některé z definic francouzského filozofa a teologa Blaise Pascala, které papež František zmiňuje v apoštolském dopise Sublimitas et miseria hominis, napsaném u příležitosti čtyřstého výročí narození tohoto muže, který byl také matematikem a fyzikem. „Velikost a bída člověka“, vysvětluje v listu papež, tvoří paradox, který je jádrem úvah a poselství Pascala, který se narodil 19. června 1623 v Clermontu ve střední Francii a zemřel ve věku pouhých 39 let 19. srpna 16.
Věčná otázka „Co je člověk?“
Papež František připomíná, že Pascal od dětství a během celého svého života „hledal pravdu“ a rozumem „sledoval její znaky, zejména v oblasti matematiky, geometrie, fyziky a filozofie“. „Už v mladém věku učinil mimořádné objevy“, ale neuspokojil se a ve století velkého vědeckého pokroku, „doprovázeného rostoucím duchem filozofické a náboženské skepse“, se Blaise Pascal „projevil jako neúnavný hledač pravdy“, vždy „neklidný“, přitahovaný obzory“. Proto nedokázal umlčet prastarou otázku v lidské duši, o které píše žalmista: „Cože je člověk, že na něj pamatuješ, synu člověka, že se ho ujímáš?“ „Nic ve srovnání s nekonečnem, celek ve srovnání s ničím,“ píše v meditaci zaznamenané v jeho sbírce Pensieri - „posmrtně vydaných fragmentů, které jsou poznámkami nebo náčrty filozofa oživeného teologickým projektem“.
Navzdory těžké nemoci zůstal vnímavý na jiné
Jeho základním postojem je podle papeže „žasnoucí přilnutí k realitě“, které ho vedlo k otevřenosti vůči jiným rozměrům poznání, ale i vůči společnosti. Pascal například v roce 1661 vymyslel v Paříži „první síť veřejné dopravy v dějinách, 'Carriages à cinque sols'“. Ani jeho obrácení ke Kristu, ani „jeho mimořádné intelektuální úsilí bránit křesťanskou víru“, zdůrazňuje papež František, „z něj neudělali člověka izolovaného od své doby“. Byl tak pozorný k sociálním problémům, že „se neuzavíral před druhými ani v posledním stadiu nemoci“. Jeden z jeho životopisců uvádí tato jeho slova, která, jak komentuje papež, „vyjadřují závěrečný krok jeho evangelní cesty“: „Pokud lékaři řeknou pravdu a Bůh mi dovolí uzdravit se z této nemoci, jsem rozhodnut, že do konce života nebudu mít jiné zaměstnání nebo povolání jako službu chudým“. Je dojemné, píše papež František, že takový geniální myslitel jako Pascal na sklonku svého života „neviděl žádnou jinou naléhavost než vložení svých sil do skutků milosrdenství: „Jediným cílem Písma je láska““.
Průvodce hledáním skutečného štěstí
Papež chce svým dopisem „vyzvednout to, co se v jeho myšlenkách a v jeho životě jeví jako vhodné k povzbuzení křesťanů naší doby a všech mužů a žen dobré vůle při hledání pravého štěstí“, protože Pascal po čtyřech stoletích „zůstává pro nás společníkem, který doprovází naše hledání pravého štěstí a podle daru víry i naše pokorné a radostné uznání Pána, který zemřel a vstal z mrtvých“. Je to proto, že „obdivuhodně mluvil o lidském stavu“, ale nejen jako odborník na lidské zvyky, ale jako člověk, který do centra svých myšlenek postavil Ježíše Krista a Písmo svaté. Skutečně dospěl k jistotě, že, slovy filosofa, „nejenže neznáme Boha jinak než skrze Ježíše Krista, ale neznáme ani sebe samých jinak než prostřednictvím Ježíše Krista“.
Mimo lásku „není pravdy, která by měla cenu“
Pascalovi jako "muži obdivuhodné inteligence", záleželo na tom, aby se všichni dozvěděli, že "Bůh a pravda jsou neoddělitelné", ale i to, že "mimo perspektivy lásky není pravdy, která by měla cenu". „Člověk si dělá modlu i ze samotné pravdy,“ čteme ve sbírce Pensieri: „protože pravda mimo lásku není Bůh, ale je jeho obrazem a modlou, kterou nelze ani milovat, ani uctívat“. Papež je přesvědčen, že „inteligence a živá víra Pascala, který chtěl ukázat, že křesťanské náboženství je „úctyhodné, neboť dobře znalo člověka“, a „milé, neboť slibuje pravé dobro“, nám může pomoci postupovat v nejasnostech a neštěstích tohoto světa.
Touha zemřít ve společnosti chudých
Nakonec, když v roce 1659 skládá svou velkolepou Modlitbu k vyprošení dobrého využití nemoci, „Pascal je klidný člověk, který se již nevkládá do polemiky, ba ani do apologetiky“. Na prahu smrti, píše jeden z jeho životopisců: „měl velkou touhu zemřít ve společnosti chudých“. Po přijetí svátostí jeho poslední slova byla: „Ať mě Bůh nikdy neopustí“. Papež František si přeje, aby nám pomohli „jeho světlé dílo a příklady jeho života, tak hluboce ponořeného v Ježíši Kristu, jít až do konce cestou pravdy, obrácení a lásky“.
