Zjevení Božího milosrdenství sv. Faustyně

Dobrý den,
chci se zeptat na církví uznané zjevení Božího milosrdenství, jak nám je předala sv. Faustyna. Když jsem četla „Deníček sv. Faustyny Kowalské“, kam zapisovala své mystické zkušenosti, zjistila jsem, že mnohá tvrzení, která připisuje Ježíšovi, jsou pro mě velice problematická, někdy dokonce absolutně nepřijatelná. Nejsem schopná je přijmout svým srdcem ani rozumem. Jsou plné striktních příkazů (neberou ohled na lidskou svobodu), přísnosti, svědectví o trestajícím Bohu a dalších věcí, které mi připadají, jako by odporovaly evangeliu.

Např.:
Kdybys nedržela mé ruce, seslal bych na zemi mnoho trestů. (Str.624)
Tyto paprsky chrání duše před hněvem mého Otce. (str. 164)
Modlitba pokorné a milující duše odzbrojuje hněv mého Otce... (str. 171)
Déle tu zemi nemohu snášet, nedrž mé ruce, má dcero. (str. 346)
Polsko jsem si zvlášť zamiloval, a bude-li poslušné mé vůle, povýším je v moci i ve svatosti. Z něho vyjde jiskra, která připraví svět na můj poslední příchod. (str. 627)
Řekni hříšníkům, že žádný mé ruce neunikne. Prchají-li před mým milosrdným Srdcem, upadnou do mých spravedlivých rukou. (str. 625)

Vím, že žádný věřící není povinen těmto zjevením věřit, ale přesto mě udivuje, že církev tato zjevení uznala za autentická i přes tato velmi problematická a pochybná slova.
Je možné si připustit, že občas sv. Faustyna Ježíšovi do úst vložila i slova, která ve skutečnosti nikdy nevyslovil? A pokud ano - kde máme potom jistotu, že to ostatní vyslovil?

Děkuji za odpověď.

-redakčně upraveno-

Dobrý den,

při četbě knih mystických autorů je prospěšné si uvědomit, že jejich mystická zkušenost se velice těžce přenáší do našeho současného světa. Dále to, co prožívají, poselství svého zážitku, musí přenést do slov, což může být někdy velice obtížné. Nicméně jestliže církev schválí nějaké soukromé zjevení, znamená to, že v něm není nic, co by se příčilo tzv. oficiálnímu zjevení, které vychází z Bible a apoštolské tradice, a z něhož pochází i její nauka, ale neznamená to, že potvrzuje daná proroctví...

Chápu, že máte problém s formulacemi sv. Faustýny ohledně Boha trestajícího. Je však třeba vnímat je v kontextu celého zaznamenaného zjevení, které celkově podává nádherný obraz nekonečného Božího milosrdenství. Stejně tak při četbě Bible narážíme na tvrdé výroky, které by, vytržené z kontextu, mohly  např. ospravedlnit  genocidu. V průřezu Bible můžeme sledovat určitý vývoj vnímání Boha a chápání jeho vůle. Bůh nevede lidstvo ani jednotlivce násilnými zásahy, ale nechává prostor pro vnitřní růst.  Je na nás, abychom při četbě Písma i mystických zážitků světců oddělili jádro Božího poselství od člověčiny.

Zmiňujete výroky o modlitbě, která zadržuje Boží hněv, připadají Vám nepochopitelné... Bohužel  jsme dnes ve vnímání duchovního boje otupěli. Lidská svobodná vůle má své místo v plánu spásy – tak jako člověk do světa svou vůlí vpustil zlo, tak se také svou svobodnou vůlí musí napřít, aby bylo zlo poraženo. Spásu nelze zařídit  bez nás – tady má místo přímluvná modlitba – „zadržování Boží ruky“. A co se týká výhrůžek...? Ani evangelium není sladká krupicová kaše, i tady nalezneme výhrůžky a nebo varování...

Někdy se mi zdá, že jsme si zvykli brát Kristovo poselství jako něco neškodného, co nás nijak neohrožuje. Ale v jeho poselství je též varování před zavržením, a to není žádná legrace.  Přečtěte  si všechna čtyři evangelia, a pak třeba  ještě knihu Zjevení sv. Jana. I tam naleznete mnoho tvrdých slov, kterým jakoby nerozumíme. Zlo je zlo. Bůh zlo a hřích nenávidí, neboť je příčinou utrpení a zkázy člověka. Nemůžeme si myslet, že Bůh nakonec všechno všem odpustí, takže je to vlastně jedno…  Nad zlem nelze jen tak mávnout rukou. Mnozí svatí, mystici mají pro tuto skutečnost zostřené vnímání, ve světle Boží přítomnosti vnímají i jemný prach hříchu.  A to jak v osobním životě – Bůh je na ně opravdu někdy v rozlišování hříchu přísnější a chce je vést k větší čistotě srdce, tak ve vnímání zla ve světě.   U mnoha mystiků tak můžeme číst: "Bůh vás nemůže vystát", viz např. slova proroka Izaiáše.

Boží hněv si ale nesmíme představovat jako lidský hněv – někoho tzv. sjedu – hněv není záporná emoce (viz např. Mk 3,1–6 Ježíš v příběhu o uzdravení nemocného se suchou rukou – Ježíš řekl člověku s odumřelou rukou: „Vstaň a pojď doprostřed!“ Pak se jich zeptal: „Je dovoleno v sobotu jednat dobře, či zle, život zachránit, či utratit?“ Ale oni mlčeli. Tu se po nich rozhlédl s hněvem, zarmoucen tvrdostí jejich srdce, a řekl tomu člověku: „Zvedni ruku!“…)

Boží hněv je schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem a Bůh má sílu postavit se zlu, je spravedlivý.   Zároveň je však nesmírně milosrdný. Spravedlnost pojmenuje zlo, ale milosrdenství bere v potaz lidskou křehkost. Milosrdenství je tak více než spravedlnost.

Pokud pro  některé zlo skutečně nacházíme označení  "Boží trest"., pak ho můžeme nahlížet:

a) jako důsledek našich rozhodnutí. Toto učení církve je vyjádřené i v Katechismu. Svým způsobem se trestáme sami. Boží tresty „nelze vnímat jako nějaký druh pomsty, kterou Bůh hříšníka postihuje zvenčí, nýbrž jako důsledky vyplývající ze samé podstaty hříchu“ (KKC 1472). V tomto smyslu tedy „Bůh nás netrestá“. (Bylo by přece divné např. říci, že „neukázněného řidiče potrestal Bůh autonehodou“. Prostě ji sám svou neopatrnou jízdou způsobil. I samotné peklo označuje katechismus za „stav konečného sebevyloučení ze společenství s Bohem a blaženými“ (KKC 1033), nikoliv tedy jako trest uvalený na hříšníka primárně zvenčí.) Viz https://www.vira.cz/otazky/tresta-buh-nebo-netresta.html

b) paradoxně jako jeden z projevů Božího milosrdenství.  Bůh některé zlo, utrpení dopouští, abychom si uvědomili, že stojíme na hraně propasti, na pokraji vlastní zkázy.  On chce, abychom se vrátili „domů“. Ale někdy nezabere nic jiného. Těžkost, poušť, bolest je prostor, šance pro naše tříbení.

Nikdy nesmíme zapomenout číst  svědectví svatých optikou milovaných Božích dětí, které si Boží lásku nemůžou zasloužit, přesto jsou však Otcem toužebně vyhlíženy, očekávány, a kterým je otevřeno, ne pro zásluhy, ale protože jsou Jeho a touží být s Ním. Když  budete pročítat sporné úryvky touto optikou, myslím, že se hroty ulomí. Navíc platí, že některá zjevení jsou určena přímo Faustyně (např. o vstupu do kláštera), to je asi opravdu mezi ní a Kristem, a může se do nich promítat její lidská křehkost  (např. její zranění a limity způsobené výchovou, prostředím, které ji formovalo). Přesto si Boží milost takové věci dokáže použít a proměnit v nástroj požehnání.

-redakčně upraveno-

Kategorie otázky: Konec světa, vizionáři