Vyrůstala jsem jako katolička - teď mám pochybnosti

Dobrý den, vyrůstala jsem jako katolička, ale v poslední době mívám pochybnosti.  Neumím se ztotožnit s dogmaty, prostřednictvím kterých ŘKC (římskokatolická církev)  vyhlašuje, že Panna Maria byla neposkvrněně počatá a nanebevzatá - katolická církev sice tvrdí, že za dogma vyhlašuje len pravdu zjevenou Bohem, ale kde v Bibli nám Bůh toto zjevil? Nelíbí se mi "zbožšťovaní" Marie, její přehnané uctívaní, odříkaní růžence a podobně. Vždyť v Bibli je přece jasně napsané, že jediným prostředníkům mezi člověkem a Bohem je Ježíš Kristus. Proč se modlit k Marii a svatým, když se můžeme modlit přímo k Bohu? Jaký to má význam? Bůh nestačí? Vychází mi z toho představa, že Bůh jen nečinně čeká na to, co mu poví např. Maria a on to musí udělat.  Jako kdyby nás měl vyslyšet, až když se pomodlíme taky k někomu jinému. Marie a svatých si vážím, protože v nich vidím dobrý příklad, ale myslím si, že tam by to mělo končit, protože jinak je to modloslužba.

Další můj problém je v tom, co ŘKC tvrdí o posmrtném životě, konkrétně o očistci. Když někdo argumentuje veršem Mt 5,26, jak si může být jistý, že Ježíš tam hovoří o očistci? Možná očistec existuje, ale na co potom slouží svátost smíření? Bůh nám odpustí hříchy, ale po smrti nás i tak nechá trpět? Proč se potom zpovídat? Vždyť i tak budeme trpět.

A poslední věc, která mě trápí, je to, že máme získávat odpustky pro zesnulé. To mě znova přivádí k problému s Marií a svatými. To nestačí, že Ježíš za nás zemřel na kříži? Že zemřel za všecky naše hříchy? On teď jakoby v nebi čeká na to, až získáme odpustky pro zemřelé a až potom "pustí" duše do nebe? Bez našich modliteb by to nešlo? Odkdy je Bůh závislý na lidech? Nemělo by to být spíš naopak? Nebýt těchto pochybností, byla bych přesvědčená, že ŘKC má pravdu.

Jenže Ježíš říkal, abychom se nepřidržovali lidských příkazů. Patřím stále do ŘKC, když zpochybňuji mariánská dogmata a učení o očistci?  Můžu se stále nazývat katoličkou? Velmi toužím nalézt pravdu, ale mám pocit, že každé církvi něco chybí, že každá si něco k Bibli přidala a něco zase ubrala. Nemůžu se o tom s nikým pobavit, protože je normální, že katolík bude tvrdit, že pravdu má ŘKC; evangelík, že evangelická církev atd. A nejdůležitější věc, která mě drží v RKC, je eucharistie. Co by se stalo, kdybych patřila do jiné církve? Co by na to řekl Bůh? Kde je vlastně skutečná pravda? Momentálně se cítím jako bez domova, protože zjišťuji, že moje náboženství má trhliny a nevím, co s tím.  

Za odpověď velmi pěkně děkuji :)

Milá ...
moc Vám děkuji za důvěru, za odvahu klást otázky a také za upřímnost, s jakou hledáte své místo v církvi. Velice si Vaší touhy po pravdivém vztahu k Bohu a církvi vážím. Otázky k tomu zcela jistě patří.

První, co mě po přečtení Vašeho dotazu napadá, je to, že uvádíte jako problematické především věci, které jsou sice součástí římskokatolické tradice, avšak pořád je lze do jisté míry chápat jako okrajové, nikoli podstatné (v tom smyslu, že nejsou např. přímo uvedeny v Krédu - vyznání víry). Pokusím se vyjádřit stručně ke všemu, co zmiňujete, ale je potřeba předem obecně uvést, že to, co nám mnohdy nesedne, můžou být spíše jisté projevy lidové zbožnosti, které nám nejsou vlastní, můžeme je kolikrát vnímat až jako přehnané. Mám namysli např. onu mariánskou úctu, která bývá na mnohých místech velice silná a skutečně se tak může někdy i jevit, že pro ŘKC je úcta k Marii pomalu větší než úcta a vztah k samotnému Bohu. To ale s podstatou katolické víry nemá zas až tak moc společného. Skutečně jde více o lidovou zbožnost, která někomu sedne více a někomu méně. Každý by měl být v tomto svém projevu svobodný, nakolik ho to přivádí blíže k Bohu. Dalším problémem pak může být nedostatečné vysvětlování ze strany církve, jaká je podstata toho, co vírou vyznáváme.

Nyní tedy již něco málo k samotným dotazům:

1/ Dogma o Mariině neposkvrněném početí a nanebevstoupení.
Tato dogmata, stejně jako ostatní, byla církví vyhlášena na základě tradice církve. To znamená, že církev postupně v průběhu historie shromažďovala svědectví jednotlivých generací o víře v tyto události. Na počátku stálo veliké přesvědčení prvotní křesťanské obce (tedy ještě těch, kteří Marii osobně znali), že matka Ježíše Krista byla zcela výjimečná žena s výjimečným posláním, u níž konec pozemského života musel být tedy také naprosto výjimečný. V církvi je již od samého počátku přítomná víra v to, že pokud pod srdcem nosila (vytvořila „domov“) vtělenému Božímu Slovu, tento „domov“ si sám Bůh připravil jako čistý, neposkvrněný prvotním hříchem. O Marii se mluví jako o nové Evě – můžeme tedy o ní uvažovat jako o ženě, která po Evě, jež také byla původně stvořená bez hříchu, dostala pro lidstvo novou šanci. A její „ano“ tuto šanci proměnilo ve spásu, která nám byla dána skrze jejího Syna. Z této víry církve tedy pak také vyplývá, že pokud je smrt (tak jak ji známe) následkem prvotního hříchu, pak touto formou smrti jakožto přechodu od pozemského do věčného života neprošla. To, jakým způsobem Maria odešla do věčného života v nebi, pro nás zůstává tajemstvím.

2/ Modlitba k Marii a ke svatým.
V každé církvi známe přímluvné modlitby. Když nás něco trápí, máme možnost jít za někým, kdo se za nás bude modlit. V protestantských církvích je např. tato služba krásně rozvinutá. V katolické církvi tuto možnost přímluvné modlitby rozšiřujeme i na nebe. Vyznáváme totiž přítomnost společenství svatých – tedy těch, kteří jsou Bohu již skutečně blízko. Ale nejen to, věříme, že oni zůstávají blízko i nám (protože láska je silnější než smrt a překračuje ji). A proto, stejně tak, jako můžu přijít za knězem nebo třeba za mým nejlepším kamarádem a poprosit ho o pomoc, můžu se stejně tak s prosbou o přímluvnou modlitbu nebo o pomoc obrátit na naše „přátele v nebi“. Je to zkrátka víra v to, že jako Církev tvoříme jedno velké společenství – na nebi i na zemi.

3/ K tomu se váže i otázka očistce a odpustků. Protože jsme všichni jedno společenství, které smrt nerozdělila, vnímáme, že máme jistou odpovědnost za ty, kteří již umřeli a pravděpodobně, neumřeli-li v pověsti svatých lidí, nacházejí se ve stavu, kterému říkáme očistec. O očistci se často mluví jako o předpeklí, kde lidi trpí skoro jako v pekle (akorát, že to není věčné utrpení). Očistec je však církví chápán již jako součást nebe – ti lidé mají nebe jisté, jenom na něj nejsou zatím dostatečně připraveni. Někdy se pro bližší představu očistce uvádí následující přirovnání, jakkoli je velmi zjednodušující a jako takové určitě pokulhává. Představte si, že byste měla přijít někam, kde bude ohromné světlo, jaké jsme ještě nikdo nikdy v životě nezažil a vlastně si to ani nedokážeme dost dobře představit. Budete chtít otevřít oči, ale moc to asi nepůjde, bude Vás to bolet, protože Vaše oči nejsou na tu intenzitu světla připraveny, nikdy ji nezažily. Bude Vás to bolet natolik, nakolik jste do té doby byla zvyklá na přítmí. Kdo chodil ve větším přítmí, bude mu asi trvat déle a bude to pro něj bolestivější, než si jeho oči zvyknou na ono světlo, než ten, kdo byl na větší světlo zvyklý. Jestli jste někdy vyšla ze tmy, a možná ani ne ze tmy, stačí i z domu, který Vám normálně přijde prosvětlený, například do sluncem prozářené zasněžené krajiny, možná si dovedete představit, že bez bolesti očí se to úplně neobejde. Očistec můžeme chápat jako takový stav, kdy si, obrazně řečeno, naše oči postupně zvykají na tu záři, jakou jsme předtím nikdy v životě nezažili a jakou zažijeme v přítomnosti Boží. Ono přítmí pak lze přirovnat ke stavu, v jakém zde na zemi žijeme a který je zasažen naší hříšností, nedokonalostí (podle toho je větší či menší).

Odpustky jsou pak formou naší přímluvné modlitby za zemřelé, jinými slovy, modlitbou jim pomáháme k očistě srdce, aby bylo dříve připraveno na setkání s Bohem tváří tvář (v přirovnání - aby dříve mohl dotyčný otevřít oči dokořán a spatřit Boží zářící slávu). O odpustkové praxi se bohužel více mluví v souvislosti s dodržováním určitých konkrétních kroků pro získání odpustků, než aby se zdůrazňovala podstata – že je to pro nás příležitost intenzivněji pamatovat na naše blízké zemřelé a přimlouvat se za ně.

Nakonec bych se chtěla zastavit u toho, co jste napsala v závěru Vašeho dotazu, totiž, že Vás v římskokatolické církvi drží eucharistie. Myslím, že je to ta nejzásadnější odpověď na Vaši otázku. Pokud totiž vnímáte eucharistii jako něco, co je ve Vašem životě důležité, pak jste doma tam, kde jste. Nenechte si to prosím vzít žádnými pochybnostmi – nepřestávejte se ptát po smyslu, podstatě toho či onoho – to k cestě růstu víry patří, ale mějte zároveň vždy na paměti, že nejdůležitější je na té cestě Cíl, a tím je Bůh a vztah s Ním. A eucharistie je velice vzácným prostředkem k tomu, aby náš vztah s Bohem rostl a sílil.

Přeji Vám na Vaší cestě víry vše dobré!

P.S.: Možná byste mohla zkusit knihu "Velký objev" https://www.paulinky.cz/velky-objev-nase-cesta-do-katolicke-cirkve
Líčí cestu víry pastora evangelikální církve, který se vůči katolické církvi a Vám zmíněným kontroverzním tématům celý život ostře vymezoval. Nakonec nalezl poklad. O tom více v dané knize.
Polemiky nad tématem ne/správně uchopené mariánské úcty naleznete i na našich stránkách:
viz např. zde  a zde.
 

Kategorie otázky: Dějiny církve, výhrady k církvi, Pochybnosti a krize víry