Víra ve zmrtvýchvstání? Mám s ní problém...

Dobrý den,
poslední dobou se zamýšlím nad zmrtvýchvstáním. Dříve se pravděpodobně věřilo, že zmrtvýchvstání je znovuoživení mrtvoly,  přesně toho samého těla, jaké máme, s tím, že toto tělo bude mít nadpřirozené schopnosti. To naznačuje příběh o zmrtvýchvstání Ježíše Krista z Bible. Jeho zmrtvýchvstání je v Bibli vylíčeno jako vzkříšení jeho hmotného těla, které ještě navíc nestihlo podlehnout rozkladu. Nerozpadlo se na prach.
Dnes se postupně upouští od víry, že toto naše hmotné tělo bude vzkříšeno. Že nepůjde o vzkříšení našeho současného hmotného těla, které jednou zemře, nám může napovídat nejen to, že se naše tělo rozpadne na prach, ale i to, že prvky těla, které užívám teď já, za desítky a stovky let budou užívat další rostliny, živočichové i lidé. Dnešní teologové mluví o tom, že zmrtvýchvstání je vlastně tajemství, že nikdo z nás vlastně neví, co to je. A zde za takových okolností mi už připadá velmi obtížné ve zmrtvýchvstání věřit. Vlastně jsme nuceni věřit něčemu, o čemž nevíme, co to vlastně je. Proto se chci zeptat:

1) Jak mohu věřit v něco, o čemž nevím, co to je?
2) Nemůže být zmrtvýchvstání něco, co u člověka nastává bezprostředně po smrti? Co s hmotným tělem vůbec nesouvisí?
3) Mohu se nazývat křesťankou, když o zmrtvýchvstání pochybuji a nejsem si jistá, že v ně věřím (protože nevím, co je)?

Dobrý den,

začnu od třetí otázky. Máte správné tušení, že bez víry ve zmrtvýchvstání nedává křesťanství žádný smysl. To, co by z něj zbylo, by byl jakýsi mravní apel člověka Ježíše z Nazareta, navíc orámovaný falešnými představami o jeho původu, početí a narození a smrti, a tak celé nevěrohodné. Takových proroků bylo v dějinách už hodně, mnohdy srozumitelnějších a „duchovnějších“. Podstatou křesťanství ale není nějaká vyšší morálka (která navíc v jeho stoupencích silně pokulhává), ale přemožení zla hříchu a smrti. Přemožení ne lidským úsilím o mravnost, ale právě vzkříšením.

Jiná otázka je, co to je vzkříšení a jak si ho představovat. Nejprve musíme přijmout fakt, že Boží věci nemůžeme zcela pochopit, jinak by nebyly Boží. Můžeme se přibližovat, doufat, věřit. A to je odpověď na první Vaši otázku: víra se týká právě toho, co nemůžeme rozumem prozkoumat, jinak by to nebyla víra, ale vědění, jistota. Vědění o Božích věcech však přesahuje možnosti našeho rozumu i představivosti – proto nám dává Bůh víru, jako prodloužení našich přirozených rozumových schopností.

Pár záchytných bodů však víra ve vzkříšení přece jen našemu rozumu dává. Nejlépe to vyjádřil svatý Pavel v 1. Kor 15, 35-54. Smrt znamená rozdělení duše a těla. Tělo je uloženo do země „jako semeno“, podléhá rozkladu (tak jako každé semeno), ale přitom v sobě nese informaci o tom, co z něj má jako ze semena v budoucnu povstat. Z pšeničného zrna vyroste pšenice, i když tato rostlina bude vypadat úplně jinak než zrno. Stejně tak z těla pana Nováka povstane zase pan Novák – i když bude „vypadat“ úplně jinak, bude mít jiné vlastnosti než jeho tělo, které měl za života na zemi a které bylo uloženo do hrobu. Svatý Pavel ten rozdíl vyjadřuje protiklady: tělo pozemské – nebeské, přirozené – duchovní, pomíjivé – nepomíjivé. My víme docela přesně, co znamená ten první termín z každé dvojice. Ale co znamená ten druhý, to zatím netušíme. Něco naznačují evangelia, když mluví o Kristově vzkříšeném těle: Lze si na něj sáhnout, není čirý duch, ale přitom prochází zavřenými dveřmi. Může jíst, ale zřejmě to nepotřebuje. Zjevuje se a mizí, kde chce – to znamená, že jeho tělu vládne vůle, duše. Vznáší se, odchází do nebe...

Můžeme tedy říct, že:
1) Tělo vstane ve zcela jiné podobě, jak říká svatý Pavel – pro nás nebude přítěží a obtíží, tak jak se to často děje na zemi, ale radostí a slávou. Tělo dítěte je příliš nesamostatné, zranitelné, tělo starce zase obtížené slabostí a nemocemi. Proto se říká, že v nebi budou všichni v mladistvém věku, plni síly a krásy. Mládí, síla ani krása se ale nebudou poměřovat tak jako na zemi tělesnými křivkami a svaly. Všechna jeho sláva bude vycházet z duše a přelévat se na tělo.

2) Tělo bude zcela poddáno duši, ta mu bude rozkazovat, kde má být a co má dělat. (Mimochodem, tato vláda duše nad tělem byla také příčinou, proč Kristovo tělo nemohlo podlehnout rozkladu. Jeho tělo totiž bylo už za života na zemi zcela poddáno Kristově duši, a ta zase Duchu). Proto Kristus mohl procházet zavřenými dveřmi a zjevovat se tam, kde byl zrovna potřeba. Stejné vlastnosti bude mít i naše tělo. I v nebi zůstane člověk tělesný, i když jeho tělesnost bude mít jiné vlastnosti.

3) Nositelkou identity toho kterého člověka bude duše, která přetrvává nezměněná i po smrti. Ponese si s sebou všechno to, co načerpala za svého života, ale nejpozději v očistci to bude zbaveno omylu, hříchu, pomíjivosti a zbytečností. Setkání s Kristem spálí všechno nečisté, očistí naše srdce, abychom mohli vidět Boha (viz Mt 5, 8). Mysl bude průzračná a zcela blažená, bude nazírat na Boha a na všechno v něm.

4) Všechno naše utrpení, které za života bylo spojeno s Kristem (ať už výslovně nebo jen implicitně), se promění v nebi v zářivé drahokamy. To je důvod, proč budou mučedníci v nebi zářit zvláštním jasem. Někteří prožívali svoje pozemské utrpení už v tomto světle slávy, jiní světci toužili po mučednictví. Zdá se nám to nepochopitelné nebo snad trochu hysterické, ale je to „jen“ vidění věcí tak, jak skutečně jsou a jak je jednou budeme vidět v Bohu.

A ještě poslední poznámka k Vaší druhé otázce: Ve smrti se odděluje duše od těla, jak už bylo řečeno, a duše na rozdíl od těla nepodléhá zkáze. V tomto smyslu lze mluvit o životě (hned) po smrti. Duše uchovává identitu daného člověka, a čeká na své nové tělo – „své“ ve smyslu zrna vloženého do země, „nové“ ve smyslu stvolu pšenice, který je se zrnem spojen. Proto tradice rozlišuje dvojí Boží „soud“: Individuální soud nastane hned po smrti, a v něm se rozhodne, jestli bude člověk navěky v Boží blízkosti, nebo navěky od Boha vzdálen. Poslední soud na konci věků pak bude pro všechny společný a bude znamenat i vzkříšení těl – jedni vstanou ke slávě, druzí k odsouzení. I tomuto slovu je ale potřeba správně rozumět; jestli někdo někoho odsuzuje, pak je to člověk sám. Ale to už je další kapitola…

Přeji radost z víry o svátku Vzkříšení i po celý život!
 

Kategorie otázky: Víra – nauka víry, katechismus, Ježíš, Eschatologie