Víra v období krize a temnoty

Dobrý den,
už nějakou dobu se mi hlavou honí opravdu plno otázek ohledně holokaustu. Přečetl jsem knihu o Osvětimi a shlédl jsem nejeden dokument o 2. sv. válce a jsem už nějaký ten pátek věřící, katolík.
...
Možná dokážu pochopit, že lidská krutost nezná hranice, a že i když v Osvětimi zemřelo přes milion židů, Bůh za to nemohl, ale proč v podstatě všichni ztratili víru? Proč jim Bůh nezalil srdce vírou a sílou?
...
Moc dobře vím, co se mnou dělá můj stav mysli, když mám dojem, že mě Bůh opustil, že necítím jeho přítomnost, že mi nepomáhá. Často se "zabejčím" a vůbec nejsem schopen nějaké důvěry, i když posléze si to vyčítám. A upřímně.. nikdy jsem nepochopil větu: "Ve tvém trápení je Bůh s tebou". Já když se něčím trápím, tak jeho přítomnost necítím, spíš naopak.
....

Dobrý den,
dlouho jsem se zamýšlel nad otázkami, které kladete, přesto se mi jen těžko formuluje odpověď a spíše se vynořují další otázky.
Nejprve chci zdůraznit, že nic v tomto textu nemá za cíl jakkoli snižovat míru a závažnost utrpení přibližně 6 milionů židovských obětí holocaustu.

K jádru dotazu. I kdybych připustil, že v podstatě všichni ztratili v Osvětimi víru v Boha (kdo a jak to ověřoval u umírajících?), o čem to vypovídá? Je ztráta víry selháním? Lidským nebo Božím? Pokud Božím, v čem konkrétně Bůh selhal? Jaký svůj slib nesplnil?

To, že se v krizi někdy víra pozbývá (a jindy naopak posiluje), je staletou zkušeností. V tomto smyslu Osvětim může být pro konkrétního člověka stejným spouštěcím mechanismem jako neštěstí nebo smrt jediného člověka.

Odhalil holocaust latentní nevíru řady členů židovské komunity, nebo navodil stav objektivní nemožnosti věřit? Pokud platí to druhé, je třeba se ptát jak a čím.

Důvod ztráty víry se v souvislosti s holocaustem obvykle popisuje přibližně takto: Dělo se gigantické zlo a Bůh nezasáhl. Buď nemohl, nebo nechtěl. Pokud nemohl, není všemohoucí, a tedy není Bůh. Pokud nechtěl, není dobrý, a tedy není Bůh.

V pozadí této úvahy je přesvědčení, že Bůh měl povinnost zasáhnout. Z čeho vyplývala? Z titulu spravedlnosti jistě ne, protože není myslitelná žádná autorita oprávněná „úkolovat“ Boha. Tedy z nějakého závazku, který na sebe Bůh dobrovolně přijal? Z jakého? Nebo povinnost vyplývala z vlastností samotného Boha? Jakých a jak?

Možností také je, že takový závazek vyplynul ze samotné situace. Když pominu, že ani v tomto případě není člověk tím, kdo to může rozhodnout, vrací se otázka čím konkrétně. Je to otázka kvantity?

Pokud ano, jaký počet obětí je kritický? Nebo je to kombinace množství, způsobu a doby trvání? Opět se ptám, jaká konkrétně?

Otázky, které kladu, nemají zakrýt, že neznám odpovědi. Snažím se jimi ukázat, že přístup typu: „Dělo se něco hrozného a Bůh nezasáhl způsobem, který jsem očekával, Bůh tedy není“; je možná pochopitelný jako emocionální reakce, ale obtížně přijatelný jako racionální konstrukt. Nutné je ovšem zdůraznit, že pracuji s křesťanským nikoli židovským pojetím Boha.

Píšete, že Vy v trápení nikdy Boží přítomnost necítíte. To je ona emocionální rovina, o které mluvím. A zdvořile se ptám: Je pro Vás Bůh někým, před kým se v posvátné úctě skláníte s vědomím, že je vždy vyšší a jiný, nebo je spíše "jakýmsi sluhou", který má přispěchat na zavolání.

A ještě jednu poznámku si dovolím. Bůh obvykle „hovoří tiše“ a někdy se dokonce odmlčí. Proto vyžaduje jistý cvik, rozpoznat jeho přítomnost.

Kategorie otázky: Pochybnosti a krize víry