V očích svého okolí jsem skončila jako sobec a hajzlík

Dobré den,
potřebovala bych nezávislý pohled. Měla jsem partnera skoro 3 roky. Po celou dobu, co jsme byli spolu, furt jen brečel a litoval se. Všechen volný čas trávil u televize, citově mě začal vydírat, odmítal se mnou cokoliv řešit s tím, že si všechno vyřeší sám. Odmítal vyhledat  psychologa, protože prý není blázen, jen já ho z něj chci udělat. Skončilo to tak, že přišel o práci a začalo se to ještě více zhoršovat. Dala jsem mu podmínku, ať jde za odborníkem, ať začne jednat. Pomůžu mu, jak to jen půjde, ale že ho dlouhodobě a bez jakýkoliv snahy živit nebudu. Kdyby aspoň po sobě uklízel, ale ne, všecko bylo na mě, práce, nákupy, úklid... Do toho  mě duševně deptal.

Nakonec jsem to psychicky neustála. Špatně jsem začala spát, objevily se mi úzkosti, nezvládla jsem to vůbec. Musela jsem sama k psychiatrovi, ale nabízenou neschopenku jsem nemohla vzít. Propouštějí, nemůžu přijít o práci.  Poslala jsem partnera pryč.  Naštěstí mohl zpátky k rodičům, kteří se ho ujali. 
 
V očích svého okolí jsem skončila jako sobec a hajzlík, který myslí sám na sebe a svému protějšku nepomůže. Nikdo ale nechce vidět, že mu nepomůže celý dny ležet, litovat se a nenechat si pomoc. Kdyby chtěl, bylo by to jiný, ale on nechtěl. Sama jsem nevěděla, co mám víc dělat. Měla jsem se nechat dostat na úplný dno? Abych nebyla schopná fungovat už vůbec? Skončit také bez práce, aby se necítil sám?

Nikdo by mi domů uklízet nechodil a peníze na ulici také nenajdu, nikdo mi na nájem, sipo a na jídlo nedá, nic není zadarmo. Chápu to, že psychika není sranda, že člověk najednou může ztratit chuť a energii do života, ale  takový stav asi těžko zmizí sám od sebe. Pro mě je taky ponižující chodit k psychiatrovi, ale bohužel to jinak nejde.  Prosím o zpětnou vazbu.

Děkuji.

Dobrý den,

děkujeme za důvěru, se kterou popisujete svůj vztah s partnerem, vyjadřujete to, co prožíváte a jak Vám je. Ptáte se, jestli jste opravdu sobec.

S partnerem jste spolu byli 3 roky a podle toho, co píšete, tak jste asi od začátku v tom vztahu nebyla úplně spokojená. Jak jste se vlastně poznali? A co Vám na partnerovi učarovalo, že jste spolu byli 3 roky? To není úplně málo. Z Vašeho psaní to totiž vypadá, že Vás ten vztah spíše vysiloval, bral energii do života, než aby Vás naplňoval a rozvíjel. V partnerském vztahu to je tak, že jsou za něj odpovědní oba, nelze si myslet, že jeden se na druhého "pověsí" a nechá se táhnout. I při sebelepší vůli to nevydrží dlouho.

Podle toho, co píšete, Váš partner asi trpí depresemi. To není jednoduché, ale sama víte, že dokud s tím nezačne sám něco dělat, nelze společně fungovat. Určitě jste se snažila a chtěla mu pomoci a umím si představit, že pro Vás nebylo snadné se dívat na partnera, který svými úzkostmi trpí. Bohužel ale stahoval ke dnu i Vás. To, že vnímáte svoje hranice a víte, kam už nechcete zajít, je důležité pro fungování v životě, na tom není nic sobeckého. Pokud byste to takto nechala jít dál, dostala byste se také na úplné dno a nefungoval by ani jeden z Vás, a to je špatně. Ježíš nám říká: "Miluj svého bližního jako sám sebe." Tam není řečeno víc než sebe.

Rozejít se s partnerem není sobecké, pokud v tom vztahu jste dlouhodobě nespokojená a cítíte, že je vše pouze na Vás. Od toho je doba chození, známosti, abyste se poznali - svoje kladné i stinné stránky a podle toho se svobodně rozhodli, jestli spolu chcete být na celý život. Samozřejmě je to jinak, pokud jste manželé a dali jste si slib věrnosti.  Potom je třeba takové těžkosti řešit společně, ale i v takovém případě to má jisté hranice, co ještě unesu a zvládnu a co už ne. A to je dobře řešit spolu s odborníky. Můžete např. využít poradny SOS centrum- Diakonie ČCE 

Přeji Vám hodně sil. 

Kategorie otázky: Láska v partnerství, příprava na manželství