Anděl Páně zvěstoval P. Marii - svobodná vůle, realita a determinismus?

Církev učí, že každý člověk má svobodnou vůli. Měla tedy Panna Maria v okamžiku Zvěstování skutečně rovnocennou volbu odpovědět "ano" nebo "ne"? Pokud měla, tak se to zdá v rozporu s dogmatem o Neposkvrněném početí. A to ani nebereme v úvahu psychologickou stránku věci, kdy mladá prostá židovská dívka stojí před archandělem, poslem Božím, kterého jen těžko může odmítnout.

V životě se opakovaně stává, že se dějí věci v rozporu s naší vůlí a proti naší vůli. Vidím v tom velmi silné argumenty pro determinismus. Nakonec i v Bibli můžeme opakovaně číst:  "jak Bůh předem určil..." apod. 

Dobrý den,
děkuji Vám za krásnou otázku, která jde úplně na dřeň: musíme si vyjasnit, v čem vlastně spočívá „svoboda“ vůle, což je zásadní nejen pro pochopení svobody člověka (a anděla) a jejího naplnění v nebeské blaženosti, ale i svobody Boha samotného.

Kdyby totiž svoboda podstatně spočívala v tom, že si může někdo zvolit dobro nebo zlo, pak by byl nesvobodný v první řadě Bůh, který je vždy (a nutně) dobrý, milosrdný, odpouštějící. Může si Bůh ve své nekonečné svobodě zvolit zlo? Pokud ne, je determinován k dobru? Kým, čím? Pokud věříme, že nad Bohem neexistuje žádná vyšší příčina, není tu nic, co by ho k dobru determinovalo. Determinuje se sám, neboli – sám svobodně se určuje výhradně k dobru.
Možná tedy svoboda podstatně spočívá v něčem jiném. A to je velké štěstí i pro naši lidskou svobodu – protože svoboda spočívá opravdu v možnosti volit jinak, než jak chce Boží vůle, znamená to kromě jiného, že v nebi o svou svobodu přijdeme! A protože svoboda je jedna z určujících charakteristik lidské přirozenosti, přestaneme v nebi být lidmi!

Totéž platí i pro Pannu Marii, která byla již od svého početí takřka jednou nohou v nebi. Ale jen jednou, na rozdíl od nebešťanů. Mohla se tedy skutečně, reálně rozhodnout i pro zrazení své neposkvrněnosti – tak jak to udělali Adam s Evou v Ráji, kteří také nebyli předem zatíženi žádným hříchem.

V čem tedy spočívá pravá svoboda, především v nebi, ale i na zemi, nakolik směřuje k té nebeské? Svoboda je dvojího druhu. První (nebo spíše druhá, odvozená), se nazývá „svoboda neurčenosti“. Je to možnost zvolit si cokoliv, bez ohledu na cíl, ke kterému směřuji nebo mám směřovat. Je to ten druh svobody, který vyznává současná společnost jako nejvyšší hodnotu. Mám právo a svobodu dělat si, co chci (bez ohledu na druhé a dokonce i na své vlastní dispozice a indispozice), myslet a říkat, co chci, cestovat, kam chci, mít sex, s kým chci, zabít, koho chci… zbavovat se nepohodlných dětí či vlastního života, zkrátka moje svoboda nesmí být ničím omezena (ovšem jen pokud patřím k preferovaným skupinám společnosti, neboť ty ostatní musí jejich svobodě jít z cesty). Taková svoboda je jednak nespravedlivá, protože vždy platí jen pro vyvolené, jednak je destruktivní i pro svého nositele. Nevede nikam, je cílem sama v sobě.

Naštěstí je tu ještě jiná svoboda, ta první, která je svobodou Boha samotného a na které nám Bůh dává účast. Je to tzv. „svoboda kvality“, neboli možnost vždy a za každých okolností zvolit dobro, nejkratší cestu ke svému cíli, k naplnění všech svých potřeb, dispozic, tužeb; k dobru, kráse a pravdě. Je to svoboda od útlaku zla. Můžu volit cesty a prostředky k dosažení cíle. Nejsem determinován k určitému způsobu dosažení dobra, ale především nikdy nemusím zvolit zlo. Je pravda, že někdy se člověk tak zamotá do sítí zla (nebo je zamotán jinými), že musí volit „menší zlo“. Ale to, co ve skutečnosti volí, je ten drobek dobra ve zlé situaci, ne zlo samotné (byť menší).

To je ta svoboda, kterou nám znovu získal Kristus a na které dal předem podíl i své Matce. Ano, máte pravdu, že by pro ni asi bylo velmi těžké odporovat Bohu či Božímu poslu (ačkoli známe ze svého života pochybnosti o tom, jestli to a to je skutečně Boží vůle či Boží posel – ani Panna Maria si nemusela být jistá, když už jsme u té psychologie).

Ostatně velmi těžké je to pro jakéhokoliv člověka, který opravdu miluje Boha a je s ním „jeden Duch“. Ale ještě těžší, ba nemožné je to pro svaté v nebi, o Bohu nemluvě. A zřejmě ani jim bychom neupřeli svobodu.

Jistě se někdy stávají věci proti naší vůli. To je tím, že buď naše vůle není ve shodě s Boží vůlí, nebo že Boží vůli nedokážeme pochopit v celku, z perspektivy konečného zúčtování. Bůh vede všechny věci svobodně, ale neomylně ke svému cíli (to je většinou to, co se myslí oním „Bůh předem určil“). To ale neznamená determinismus pro svobodné tvory (lidi a anděly): jestliže je Bůh stvořil jako svobodné, i jejich svobodné rozhodování patří do Božího úradku. Bůh sice předem ví, jak se rozhodnou, ale jejich svobodná volba není jeho vševědoucností nijak ovlivněna. Ale to už je trochu jiná otázka.

Svoboda zvolit si to nejlepší, co nám přinese věčnou blaženost a naplní nás pokojem, ta nám zůstává. Nenechme se zmást falešnou svobodou, kterou nabídl Evě had v Ráji: svobodou ke zlu, k hříchu, k zániku, k věčnému neklidu a zoufalství – to ve skutečnosti není svoboda, ale otroctví.

Kategorie otázky: Víra – nauka víry, katechismus, Bůh, Ježíš