Starozákonní oběti a Kristova oběť

Dobrý den, zajímalo by mě, proč židé ve SZ obětovali zvířata. Vyžadoval to Bůh? Nějak mi to k laskavému Bohu nesedí. Nebo to byl jen lidmi vymyšlený předpis? Z čeho pak ale vycházeli? V poslední době více uvažuji o podstatě a smyslu Ježíšova ukřižování a nějak nemůžu pochopit smysl Jeho oběti. Nějak mi ta poučka "zemřel za nás / za naše hříchy" nestačí. Potřeboval bych to rozvést. Jak zemřel za nás, v čem to spočívalo a co se tím změnilo? Nešlo to jinak? Když uvažuji o té události, vidím Ježíše jako člověka odsouzeného za postoje, které se nelíbily zákoníkům. Ale nějak nemůžu pochopit ten duchovní rozměr, co a jak to mění v člověku ve vztahu k Bohu, co člověku najednou otevírá možnost nového života. Děkuji a přeji vše dobré.

Dobrý den,
děkujeme za Vaši zajímavou otázku. Dotkl jste se jedné velmi zajímavé a též na vysvětlení náročné oblasti. Teologové v průběhu dějin i dnes se k této otázce staví různým způsobem a snaží se definovat různá vysvětlení. Jádrem sdělení magisteria je pak to, že „Kristus svým vtělením, životem, křížem a zmrtvýchvstáním realizoval spásu člověka“. Podrobné a vyčerpávající vysvětlení by ale vydalo klidně na doktorskou práci. Jde prostě o jednu ze základních otázek náboženství vůbec. Abych odpovědně zpracoval odpověď, potřeboval jsem sáhnout po více pramenech a potřeboval bych si projít další. Pokusím se na Vaši otázku odpovědět možná trochu „mozaikově“ z různých úhlů pohledu.
Přeji Vám vše dobré na Vaší cestě hledání!

Spása mohla proběhnout jakkoliv jinak

Naše spása / záchrana mohla proběhnout jakkoliv jinak. Bůh je nekonečný i v možnostech. Ale zvolil tuto formu. Kdyby zvolil jakoukoliv jinou formu, mohli bychom se pak pochopitelně následně také ptát, proč nezvolil nějakou jinou…:-)

Pojem oběti dnes

Pojem oběti je sice spojen s prastarými náboženstvími, ale dodnes vlastně pojem oběti můžeme znát a praktikovat i ve svém životě, a tak možná i částečně pochopit podstatu oběti.
• Můžeme totiž obětovat svůj čas, síly, energii, trpělivost, peníze atd. pro někoho, na kom nám záleží – abychom mu jakkoliv pomohli, či ho doslova zachránili = „spasili“.
• Nebo abychom mu dokázali, že ho máme rádi, že ho milujeme (květina, dárek, věnovaný čas, síly…).
• Anebo abychom mu vyjádřili vděčnost. A jsme mu tak schopni za to, co pro nás udělal, dát velké hodnoty…
Tedy oběť je stále chápaná jako záchrana i jako vnější vyjevení vnitřního rozpoložení, vztahu, oddanosti, vděčnosti…

Každý člověk má tušení Boha

Jako křesťané věříme, že každý člověk je stvořený Bohem a tedy že každý ve svém srdci nese jakési tušení a touhu po Bohu (po přesažnosti, transcendenci, po naplnění, po absolutní Lásce…). „Člověk je schopen Boha" (lat. homo est capax Dei). Každý člověk dnes i v dějinách tedy nějak hledá boha / božstvo / Boha a snaží se k němu nějak vztahovat v nejrůznějších náboženských projevech. A jedním z náboženských projevů byla od prastarých dob právě i oběť.

Oběti v starobylých náboženstvích

Oběti patří k nejstarším a nejvšeobecnějším projevům náboženského života. Šlo o rituály, obřady, které měly nějak na božstvo působit. Buď aby splnilo, co si lidé přáli, nebo aby byli pod jeho ochranou, anebo aby mu byla vyjádřena vděčnost… Oběti tak tvořily rámec života jednotlivců i společnosti. Jeden z religionistických názorů tvrdí, že jsou dvě základní teorie praktikování obětí. A sice že oběti vznikly buď z jakési představy společného setkávání živých lidí s příbuzným božstvem. Jednalo se tak o nějaký rituál a pak společnou hostinu. A druhá teorie mluví jen o rituálním obětování daru, který byl celý spálený (odtud „celopal“) a nabídnutý božstvu (jako pokrm). Takto se božstvu mj. obětovaly tzv. „prvotiny“ ze všeho. Prvorozený život i úroda. Takovéto počínání mělo božstvo příznivě naklonit.

Oběti ve Starém Zákoně

Starozákonní lid čerpal ve svém postupném hledání a objevování jediného Boha z tehdy obecně rozšířené orientální náboženské praxe, z tehdejších zvyklostí a názorů. A postupem času se pak od nich odděloval a definoval si tak i vlastní náboženskou praxi. Staré formy pak naplňoval novým obsahem (např. přestal obětovat lidi – viz Abrahám a Izák). A jak je uvedeno výše, jedním ze základních a tehdy srozumitelných náboženských projevů byla právě i obětní praxe.
Dokud byli Izraelci kočovníky, podoba rituálů byla velmi jednoduchá a prostá a vykonával ji náčelník rodu, kmene. Po usazení v zaslíbené zemi, po přechodu od kočovného života k obdělávání půdy, se začíná rozšiřovat i způsob všedního života a následně tedy i bohoslužebného. Obřady v reakci na běžný život postupně přibývají a diferenciují se. Vliv na tyto obřady mají i okolní kultury, ze kterých jsou přebírány a domestikovány některé bohoslužebné formy.

Bible dosvědčuje od samého počátku existenci celé řady obětních obřadů. Např:
- Celopal – spalovalo se celé zvíře na znamení úplného daru.
- Obětní hostina – jedna část oběti se nabídla Bohu, zatímco druhá část sloužila jako společná hostina s ostatními a s Bohem, ke které patřila i radost ze společného stolování a vzájemnosti (mezi sebou a Bohem).
- Oběť smírná – za hříchy. Na obětního kozla byly zástupně přeneseny hříchy Izraele a byl vyhnán do pouště. Lidé se tak zříkali svého jednání.
- Kniha Levitikus pak obsahuje přehled „darů“ obětovaných Bohu. Obětní předpisy měly chránit posvátný symbol oběti.
 

Boj proti obětnímu formalismu ve Starém zákoně

Bůh nepotřebuje oběti člověka. Všechny obřady a oběti mají vyjadřovat vnitřní postoj – odevzdání se Bohu, respekt k Bohu, touhu po společenství s Bohem, vyjádření vděčnosti, prosba o ochranu, vyznání hříchů a touhu po odpuštění. Oběti jsou též součástí uzavření smlouvy s božstvem – pro Izraelity s Bohem…

Starozákonní proroci v celých dějinách upozorňují na trvalé nebezpečí upnout se na (vnější) obřady a zapomenout na jejich obsah. A zdůrazňují, že vztah k Bohu se nevyznačuje počtem obřadů. A taktéž upozorňují, že tam, kde schází srdce člověka, i oběť zůstává prázdným a pokryteckým gestem. Proroci tak nepřestávají zdůrazňovat rozhodující význam vnitřního postoje a chtějí očistit tradici. Vnitřní vztah považují za podstatu každé oběti.

Už u proroků je tak evidentní jakési přesměrování od vnější veřejné náboženské praxe obětí k osobnímu uchopení a přijetí náboženského života. Viz např: „Nenávidím vaše svátky a pohrdám jimi, ani cítit nemohu vaše shromáždění. I když mi přinášíte celopaly, nelibuji si ve vašich obětech, neshlížím na díkůčinění z vašich tučných telat. Pryč s krákoráním vašich písní, brnkání vašich harf nechci slyšet! Ať se valí právo jako voda, spravedlnost jako mohutný potok!“ (Am 5, 21-24). A Ježíš sám pak používá starozákonní „Milosrdenství chci, ne oběť“ (Mt 9,13 a 12,7 cituje Oz 6,6). Ježíš tak následně směřuje člověka k osobnějšímu uchopení a praktikování víry.

Co se týče „oběti“, resp. Ježíšovy oběti, v Bibli se začíná rýsovat i jakási postava Božího služebníka (Iz 53), který zaujímá místo hříšníků a sám sebe přináší jako oběť smíru.

Oběť dle autorů Nového zákona

Novozákonní autoři Bible často popisují spásonosný význam Kristovy smrti na kříži jako oběť. Vycházejí tak ze starozákonní praxe, kde hrála oběť v náboženství velmi důležitou roli (viz výše). Problém je ale trochu nyní pro dnešního člověka, který tuto zkušenost již nemá, a tak to pro nás není zcela jednoduché pochopit. Ale pro pochopení oběti Ježíše Krista je třeba mít právě alespoň základní přehled o starozákonním pojetí oběti (viz vysvětlení výše).

Ježíš

Když Ježíš předem mluví o své smrti, cituje proroctví Božího služebníka (Iz 53), říká, že přichází „sloužit“, „dává svůj život“, a jeho smrt je „výkupným“.
Poslední večeře pak vyloženě vytváří úzký vztah mezi Kristovou smrtí a obětí velikonočního beránka. Ježíš výslovně cituje Mojžíšův výraz „krev smlouvy“ a odkazuje na beránka, jehož krev je ochranou a výkupným…. Eucharistie je pak ozvěnou obětní hostiny, která spojuje lidi mezi sebou a zároveň s Bohem…

Několik historických teorií

K člověku patří promýšlení obsahu zjevení a hledání různých vysvětlení (ostatně i Vy sám se ptáte a o tématu přemýšlíte). Teologie se v dějinách vyvíjela a hledala odpovědi přiměřené tehdejší době, kultuře atd. Existuje tedy hodně teologických linií, které se snaží tuto problematiku uchopit.
Je důležité pronikat do Zjevení, promýšlet ho a nově formulovat. Ale platí i zároveň, že vše nezbytně potřebné pro naši spásu nám bylo zjeveno a některé věci prostě do detailu „teoreticky“ ne zcela uchopíme, naformulujeme a pochopíme. A je také potřeba žít podle evangelia, žít víru, naději a lásku a obracet se k Duchu Božímu, „který nás uvádí do celé pravdy“ (o podstatných otázkách víry, ale uvádí nás i do pravdy o nás samých).

Tématem se zabývali již první křesťané a hlavně pak „církevní otcové“ a teologové všech dějinných období a směrů (Anselm z Cantebury, Tomáš Akvinský, Luther, Kalvín, františkánská škola atd.). Všechny teorie v sobě mají cosi „logického“, ale jiní teologové je vyvracejí na základě jiných úhlů pohledu.

- Jedna z teorií např. hovoří o tom, že Ježíš svou obětí zaplatil výkupné ďáblovi. (oponentura: Bible sice metaforicky mluví o výkupném, ale rozhodně neuvádí, komu by mělo být určeno.)
- Další teorie nastiňuje myšlenku, že Bůh si na Kristu vylil svůj hněv kvůli našemu hříchu (Kristův zástupný trest za každého z nás). Proti této teorii nahněvaného Boha, který baží po trestu, by se dalo říci, že Ježíš nám zjevoval úplně jiného Boha, než jak ukazuje tato teorie.
- Jiná teorie pojednává o naplnění Božích práv (satisfakční teorie). Vychází z toho, že člověkem byla porušena (nekonečná) Boží práva i čest a že jim muselo být (nekonečně) zadostiučiněno. Teorie ale opomíjí právo poškozeného nevyžadovat náhradu za poškozenou čest, což spíše odpovídá Božímu milosrdenství a velkorysosti…

Současné možné úhly pohledu
 

• Na Golgotě Boží láska přemohla nejstrašnější z hříchů – ukřižování vtěleného Boha – a v tomto přemohla i všechna jakákoliv jiná lidská provinění. A tak už neexistuje jakékoliv jiné provinění, nad nímž by Boží láska nemohla triumfovat. Kristův kříž je tak zjevením, důkazem a prezentací Boží lásky k člověku.

• Kristus svou obětí (nekonečně) naplnil všechny (nedokonalé) oběti Starého zákona se všemi jejich aspekty: oběť smlouvy, oběť smíření, celopal, společenství s druhými a s Bohem atd. a křesťanství již tedy s podobnými oběťmi nepočítá, protože jsou obsaženy v jedné dokonalé oběti Kristově. V ní přijal náš úděl, On – jakožto Život zničil smrt. Tím nás „zachránil – spasil“. A zároveň nám vydáním sebe celého demonstroval svou touhu a lásku k nám…

• Člověk by to asi hůře chápal a přijímal Boží lásku, kdyby neviděl, jak daleko je Bůh v postoji sebedarující lásky schopen zajít daleko. A k ní zve a povolává i nás.

• Smrt je součástí našeho života. Jejími různými fázemi a podobami je nemoc, stáří, omezení, nedorozumění, strach, úzkost a fyzická smrt. Smrt kolem sebe tedy jak vidíme, tak jí i působíme - svou slabostí, omylem, vinou, hříchem. Smrt (omezení, ztráty) je jak v nás samých, tak i v přírodě, ale i v dějinách a ve světě.
Ale Ježíš mluví o životě (a tom je naše víra). Přišel přinést život, a to v plnosti, v hojnosti. Je tu paradox: smyslem existence je život, ale my žijeme smrt.
Proč zemřel Ježíš? Zdá se, že on nepřišel zemřít, ale uzavřít novou smlouvu, v hebrejštině berít = smlouva, svatba, odevzdání druhému, výměna s druhým (v bibli obraz manželství). Touto smlouvou Ježíš přijal naši přirozenost, tedy smrt a my přijali Jeho život. To je smysl rituálu oběti. Ježíšova smrt, ukřižování, má charakter smrti zločince, toho posledního. Zdá se, že je to smlouva (svatba, výměna) pro všechny, i pro ty na jakýchkoliv okrajích společnosti. V našem každodenním životě to zažíváme v náznacích, v drobnostech, čas od času… a dožíváme ke smrti… proto mluvíme o očekávání, naději, víře…. (JS)

• K tématu se vztahuje i trefné krátké video Velikonoční pozdrav



Prameny, literatura: X. Leon-Dufour, Jean Duplacy a kol; Slovník biblické teologie; Adolf Novotný, Biblický slovník, C. V. Pospíšil, Ježíš z Nazareta, Pán a spasitel…, KKC, Internet… a další.

Kategorie otázky: Víra – nauka víry, katechismus, Ježíš