Slavení neděle nebo soboty?

Nemohu pochopit, proč se nesvětí v církvi sobota jako den Hospodinova odpočinku, podle čtvrtého Hospodinova přikázání.

4 přikázání o slavení soboty je jediné Hospodinovo přikázání, které si Hospodin přímo vyhradil pro intimní spočinutí Sebe s pozemským člověkem. Pro mne, pro kohokoli z nás. Má jej ve Svém nebeském kalendáři a dodržuje jej. A chce, aby Jej v tento jasně daný den i člověk usilovně hledal i uctíval. Přicházíme na schůzky s Hospodinem v neděli, ale ten již odešel. Čeká totiž v jiný den. Čekal totiž včera. A tak je to týden co týden. V neděli mu můžeme "zatelefonovat", ale ten osobní Hospodin na nás čeká žárlivě s láskou v sobotu. Tak co mám dělat?

Někteří křesťané neslaví neděli,
ale sobotu
 

Některé nekatolické proudy v křesťanství (např. adventisté sedmého dne) mají za to, že katolíci, podobně jako naprostá většina ostatních křesťanů, nesvětí sobotu, coby den ustanovený Hospodinem ve 3. (podle katolického a luteránského číslování), resp. 4. (podle pravoslavného a protestantského číslování) přikázání Desatera (problémem číslování jednotlivých přikázání se v tomto článku nebudu zabývat, považuji jej beztoho za marginální a jako mnemotechnickou pomůcku pro výuku náboženství, která na podstatě jednotlivých přikázání nic nemění) [*]. V knize Exodus je toto přikázání vysvětleno jako památka na den, kdy Bůh završil stvoření, v knize Deutoronomium pak šabat představuje vysvobození z egyptského otroctví:

V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý (Ex 20, 11).

Dbej na den odpočinku, aby ti byl svatý, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvůj býk a tvůj osel, žádné tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách, aby si odpočinul tvůj ot Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvůj býk a tvůj osel, žádné tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách, aby si odpočinul tvůj otrok a tvá otrokyně tak jako ty. rok a tvá otrokyně tak jako ty. Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku (Dt 5, 12-15).

Příkaz daný mojžíšským zákonem byl velmi silný, představoval smlouvu mezi Hospodinem a izraelským národem:

Promluv k Izraelcům: Dbejte na mé dny odpočinku; to je znamení mezi mnou a vámi pro všechna pokolení, abyste věděli, že já Hospodin vás posvěcuji (Ex 31, 13).

Jenže křesťané přitom slaví neděli, nikoli sobotu. To vzbuzuje u některých křesťanů otázku, proč. Argumentují obvykle tím, že toto přikázání jako jediné obsahuje jméno Boží, tím, že Boží přikázání nelze zrušit. Kristus nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit (Mt 5, 17).

Ježíš sám sobotu světil, ale zároveň bylo jeho počínání během soboty příčinou mnoha sporů. On sám nezapomínal dodat, že sobota je tu pro člověka, nikoli člověk pro sobotu (Mk 2, 27) a Syn člověka je pánem i nad sobotou (12, 8; Mk 2, 28).
 

Křesťané den po sobotě
začali nazývat dnem Páně
 

Již velmi záhy však křesťané začínají nazývat den po sobotě, den Kristova vzkříšení, jako den Páně (Zj 1, 10). V tento den se scházejí, aby společně "lámali chléb" (Sk 20, 7). Je však pravděpodobné, že židokřesťané i nadále zachovávali sobotu, a to přinejmenším do zničení jeruzalémského chrámu roku 70. Zároveň však již na konci 1. století rané křesťanské spisy dokumentují, že křesťané slaví bohoslužbu v neděli:

V den Páně se shromažďujte, lámejte chléb a děkujte (Didaché 14, 1; 70. léta 1. století?).

I když setrvávali při starém řádu (tj. Starého zákona), nová byla jejich naděje. Neslavili již židovskou sobotu, nýbrž den Páně, v němž skrze něho a jeho smrt se zrodil i náš život. Někteří to popírají. My jsme prostřednictvím tohoto tajemství uvěřili a pro toto tajemství zůstáváme učedníky jediného našeho učitele, Ježíše Krista (Ignác z Antiochie, list Magnesijským 9, 1; kolem 106/7).

O změně křesťanského slavení šabatu a neděle vypovídá ze starých svědectví nejobšírněji tzv. list Barnabášův, napsaný někdy na přelomu 1. a 2. století, ve své 15. kapitole. Obsahuje již velmi rané křesťanské vysvětlení, proč křesťané neslaví sobotu spolu se židy, ale neděli, osmý den stvoření, den Kristova vzkříšení:

Ještě o šabatu, svátečním dnu. Je o něm řeč v desateru, jež pronesl Pán Mojžíšovi na hoře Sinaj. "A posvěťte šabat Pána čistýma rukama a čistým srdcem". 2. A jinde: "Budou-li moji synové zachovávat šabat, tehdy budu mít s nimi slitování". O šabatu mluví při stvoření světa. "I učinil Bůh v šesti dnech dílo svých rukou a dokončil je sedmého dne a odpočinul v něm a posvětil jej". 4. Pohleďte, děti, co říká! "Dokončil v šesti dnech". Říká to proto, že v šesti tisíci letech Pán vše dokončí. Den je totiž u něho tisíc let. Sám to dosvědčuje slovy "Hle, dnešní den bude jako tisíc let". Tedy, děti, v šesti dnech, v šesti tisíci letech bude vše dokonáno. 5. "I ustal sedmého dne". To znamená: Až přijde jeho Syn, smete vládu nepřítele, bude soudit hříšné, změní slunce, měsíc i hvězdy. Tehdy sedmého dne bude pěkně odpočívat. Nakonec říká: "Posvětíš sedmý den čistýma rukama a čistým srdcem". Kdo může nyní tento den, který Bůh posvětil, posvětit čistým srdcem? Ve všem jsme zhřešili. Nuže, posvětíme jej správným odpočinkem, když budeme spravedliví a přislíbíme, že již nebudeme hřešit, až se zbavíme špatnosti, až Pán učiní všechny novými lidmi. Až sami napřed budeme posvěceni, tehdy budeme moci posvětit šabat. 8. Nakonec jim praví:

"Vaše novoluní a šabaty nesnáším". Podívejte se, jak to říká: Nejsou mi milé ty nynější šabaty, nýbrž šabat, jejž jsem ustanovil, v němž jsem odpočinul a jímž učiním počátek osmého dne, to jest, počátek jiného světa. 9. Proto slavme radostně ten osmý den. V něm Ježíš vstal z mrtvých, pak se zjevil a vystoupil na nebesa.

 

Pro křesťany je důležitějším dnem
den Kristova vzkříšení - "osmý den"
 

Křesťané tedy již velmi záhy vidí, že pro ně je nejdůležitějším dnem, jenž je potřeba světit, den Kristova vzkříšení, den nového stvoření, "počátek jiného světa". Podle křesťanského apologety Justina (Dialog s Tryfónem, 23) je sobota, stejně jako obřízka, dočasným ustanovením platným pouze od Mojžíše po Ježíše Krista: stejně tak, jako Abrahám byl ospravedlněn vírou, ačkoli nezachovával Zákon, a podobně jako jsou ospravedlněny např. ženy, ačkoli nemohou přijmout tělesnou obřízku, tak ospravedlnění křesťanů nepřichází ze zachovávání ustanovení Zákona, jako je sobota nebo obřízka, ale ze smrti a vzkříšení Ježíše Krista. A tak podobně jako obřízka byla pouze předobrazem křtu, tak je i sobota předobrazem neděle: stejně jako se křesťané nenechávají obřezávat, stejně tak nezachovávají židovskou sobotu, ale den Páně, den Kristova vzkříšení, "osmý den".

Přesto se některé zvyklosti, zvláště v Palestině a Sýrii, na něž byli židokřesťan zvyklí, udržely poměrně dlouho a vedle nedělních bohoslužeb se zachovávaly některé sobotní zvyklosti (např. četba Písma). V jiných oblastech (Řím, Alexandrie) se však sobota poměrně brzy stala postním dnem, protože tamní křesťané cítili potřebu vymezit se proti tendencím, které se snažily požidovštit křesťanskou praxi. Definitivní zlom pro slavení neděle představuje pak nejpozději Konstantinův zákon z roku 321, který předepisuje neděli jako den, v němž se nepracuje a neúřaduje (CJ 3, 12, 2).

Současnou katolickou praxi
vystihuje několik odstavců
z Katechismu katolické církve (2174-5, 2178)

2174. Ježíš vstal z mrtvých „prvního dne v týdnu“ (Mk 16,2). Jako „první den“ připomíná den Kristova vzkříšení první stvoření. Jako „osmý den“, který následuje po sobotě, znamená nové stvoření zahájené Kristovým zmrtvýchvstáním. Pro křesťany se stal prvním ze všech dní, prvním ze všech svátků, den Páně (hé Kyriaké hémera, dies dominica), „neděle“: „Shromažďujeme se v den slunce, protože je to první den, v němž Bůh vyvedl z temnot hmotu a stvořil svět; tohoto dne také Ježíš Kristus, náš Spasitel, vstal z mrtvých“ (Just. Apol. 67).

2175. Neděle se jasně liší od soboty, po níž časově každý týden následuje, a nahrazuje pro křesťany její obřadní předpis. V Kristově Veliké noci (pascha) dovršuje duchovní náplň hebrejské soboty a ohlašuje věčné odpočinutí člověka v Bohu. Vždyť bohoslužba zákona připravovala na Kristovo tajemství a to, co se v ní konalo, bylo předobrazem poukazujícím na Krista: „Ti, kteří žili ve starém řádu věcí, se obrátili k nové naději a nehleděli už k sobotě, ale žili podle neděle, dne Páně, v němž je náš život posvěcen skrze milost Pána a jeho smrt.“

2178. Tento zvyk křesťanského shromáždění sahá až do počátků apoštolské doby. List Židům připomíná: nezanedbávejte svá „společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale navzájem se povzbuzujte“ (Žid 10,25). Tradice uchovává vzpomínku na stále aktuální nabádání: „Pospíšit si do kostela, přiblížit se Pánu a vyznat své hříchy, kát se v modlitbě … účastnit se svaté a božské liturgie, ukončit vlastní modlitbu a neodcházet před rozloučením … Často jsme to opakovali: Tento den vám Pán dal k modlitbě a k odpočinku. Je to den, který učinil Pán. Radujme se v něm a jásejme."

Současná křesťanská praxe není porušením
vztahu mezi člověkem a Bohem

Odsuzovat slavení neděle, protože text starozákonních knih hovoří jinak, by znamenalo odsoudit generace křesťanů od samých počátků. Písmo je zapotřebí vykládat Písmem: Starý zákon Novým, Nový zákon Starým. První křesťané poznali, že se Kristovým vzkříšením něco jasně změnilo (srov. Petrovo zabíjení a pojídání masa ve Sk 10), a proto se měnila i jejich praxe. Věděli, že nejsou ospravedlněni skutky Zákona, ale krví Ježíše Krista (srov. Řím 5, 9). Současná křesťanská praxe tak není porušením vztahu mezi člověkem a Bohem a nelze v něm hledat nic špatného a Písmu se příčícího. Volání po zachovávání soboty jako dne odpočinku, předepsaném mojžíšským Zákonem, znamená jednak návrat k pojetí, že člověk je ospravedlněn skutky Zákona, jednak projevem toho, že člověk není schopen vykládat Písmo jinak než doslovně.

Slavení neděle není nebiblické, ani protibiblické, jak jsme viděli. Tvoří bezpochyby součást církevní tradice, a nemůžeme tvrdit, že křesťané v novozákonních dobách slavili pouze neděli. Velmi záhy se však křesťané rozhodli pro slavení neděle, a považovali je i za naplnění přikázání Desatera. Změna slavení soboty na neděli není nařízena Kristem, ale prosadila ji autorita církve. Je však pochopitelné, že pro ty, kdo žádnou podobnou autoritu nepřijímají, nebude předchozí výklad přesvědčivý. Problém však nebude v samotné změně, ale v tom, jestli církev opravdu nějakou autoritu od Krista má, či nikoli. Ale to už je jiný příběh...

(Se svolením převzato z webu Apologia)

***

Doporučujeme i další texty k tématu neděle např. zde
 

Kategorie otázky: Mše, eucharistie, liturgie, nedělní povinnost