Prokrastinace a sebeovládání

Dobrý den,

rád bych se Vás zeptal na pár otázek, na které sám nemohu nalézt odpovědi.

Co má člověk dělat, resp. jak se má bránit tomu, co je nesprávné, např. sledování pornografie? Jak se má přinutit k tomu, aby jen neprodléval, ale skutečně se věnoval svým povinnostem? Stále dokola si opakuji: "Ano, zítra již půjdu na mši." A u toho "zítra půjdu" zůstanu a málokdy jdu.

Moc se snažím tomu všemu vyhnout, ale snažení zřejmě nestačí. Snažím se taky denně modlit, ale většinou mám pocit, že to jen ledabyle odbydu.

S díky za Vaši případnou odpověď.

Dáváte otázky, na něž nenacházíte odpověď. Jak se má člověk brátnit sledování pornografie a vůbec všemu, co je nesprávné? Jak se přinutit, abyste se věnoval povinnostem? Jak se denně modlit, když to spíše ledabyle odbydete? A jak “zítra jít na mši”, když to nakonec nesplníte?

Přestože nelze na první pohled odhadnout, zda žijete v manželství nebo jako svobodný, u rodičů nebo na koleji se studenty, obecně má Vaše tázání jednu spojovací linku. Připomíná volání člověka, který sice ví, co by bylo správné, ale strhává ho proud a docházejí mu síly.

Dnešní doba je zákeřná. Zapneme-li počítač, vše na obrazovce vypadá jako zábava. Dokonce se dříve ani nechtělo vůbec věřit, že lze na počítači “pracovat”. Ono to nakonec jde - jen se setřela hranice mezi prací a tím ostatním. Mezi soukromím a veřejným. Necudností a opovážlivostí. Mladí lidé dnes mohou zažít tolik porna za jediný večer, že se o tom jejich dědečkům nestačilo zdát ani celý dlouhý život. Mladí dnes od obrazovky odcházejí s takovou náloží znetvořujících obrazů, které sledují ve vysoké HD video kvalitě, že to pro jejich podvědomí připravuje pořádnou nálož. A pro jejich vztah v manželství jakbysmet. Namísto toho, abychom si dali pevnou hranici, po večerech zíráme do rozsvícené obrazovky, odkládáme myšlení a měníme v biologickou hmotu a reagujeme živočišně. Tedy jenom na světlo a na tmu. To podstatné se může odsunout stranou. Důležitá rozhodnutí lze přeci odložit. Ale člověk je utkán tak, že mu takový život nestačí.

Někde je třeba začít. Například u toho, že si přiznám krutou pravdu. Vezměte si do ruky tužku a bílý papír, udělejte na něj linky a začněte si psát minutu po minutě Váš celý den. Kdy vstáváte? Co berete jako první do ruky? Mobil? Ovladač televize? Pouštíte rádio nebo počítač? Kolik času trávíte u snídaně? Kdy potkáte poprvé bližního? Můžete mu nějak posloužit, vyjádřit, že Vám na něm záleží?

Takto celý den pište, doplňujte a získáte fotografii celého dne. Zaznamenávejte poctivě. Kolik minut koukáte na mobil? A v jakou denní dobu? A večer - jak vlastně vypadá Váš večer? Kde sedíte? Vzpřímeně nebo sesunutý na pohovce? Vypínáte počítač? Anebo - musíte-li na něm pracovat - odpojíte ho večer od internetu? Vyřizujete emaily stále, nebo jen v určitou pevně stanovenou dobu? A když jdete spát, kam pokládáte mobilní telefon? Vypínáte facebook? Zažíváte někdy půst od internetu a mobilu? A vzpomněl jste si přitom někdy na Boha?

Když člověk spatří na papíře svůj denní program, najde v něm nástupní místa a spouštěcí mechanismy, kde dochází k malérům. Člověk je kolikrát tak utahaný, že sice “nemůže jít spát”, ale začne dělat nesmysly a od blikajícího světla ve tmě ani nedokáže odejít. A třeba začne nakupovat po internetu hlouposti nebo jiné věci.

Vezměme si konkrétní případ někoho, kdo u televize tráví času více, než by sám chtěl. Spořádá u toho pytel arašídů a dvě piva. Pak mu nejde ani pořádně usnout. Jak to změnit? Nejprve si připustit, že je něco špatně a že to chce změnu. Pak se podívat na to, kolik pytlů s oříšky ještě máme: buď je všechny spořádat rychle o samotě, zkazit si žaludek a už nic nic podobného nekoupit. Nebo je rozdat. Pivo dát do tepla, aby vyrovnané lahve ve studené lednici zbytečně nesváděly.

A pak si k televizi na chvilku sednout, nastavit si dopředu měření času a počkat, než doba uplyne. Zvednout se, vypnout a odejít pryč. Třeba si vychladit pivo a jedno si dát na usnutí. Ale už stranou, mimo vliv obrazovky.

Jinými slovy - je třeba si připustit, že chybí rituál a že si ho musíme tvořit. Rituál naznačuje postup, na něco možná odkazuje. Je-li uprostřed našeho obýváku televize, je to těžké. Posuňme ji stranou a doprostřed postavme něco jiného. Neboť abychom se přelstili, je třeba na sebe políčit pastičky. Jinak by zase člověk jen tak jednoduše chodil svou smrdutou pěšinkou.

Někdy jsme k sobě tak kritičtí nebo tak nároční, že skoro potřebujeme přímluvce a pomocníka. Vzpomínáte na místo, kde se mluví o příchodu Přímluvce? Zkuste o jeho pomoc začít soustavně prosit. Možná se začnou dít věci.

Vztah Boha a člověka je totiž založen na milování. To je taková síla, že to potřebuje čas. Kolik času si denně vyhradím “pro sebe”? Mám čas se zastavit? Otevřít okno a čekat? Vyhlížet? Možná přesně tak začíná modlitba - člověk chvilku mluví, ale pak jenom naslouchá. Začte se do slov žalmu. Zaslechneme ten hlas?

Až budete přehlížet novým pohledem místnost, kde bydlíte, najděte si kout, kam si položíte otevřenou bibli. Na stránce, která vás oslovila. 

Možná časem uvidíte, že se na to setkání s otevřenou biblí budete těšit. A není to náhoda - Pán může promlouvat jako Slovo i dnes, k nám osobně - právě v situaci, v níž chceme volat o pomoc. Z nepříjemné modlitby se stane místo spočinutí. Taková modlitba má velikou sílu. Pomáhá uspořádat myšlenky, srovnat emoce, získat odstup od sebe sama. A jako taková nás osvobozuje i od děsů, kterými jsme si nechali zamořit život.

S Pánem nakonec můžete mít relaci bez ohledu na pořad bohoslužeb. A budete se z toho všeho radovat. Takže i do domu Páně nakonec půjdete s velkým těšením.

To Vám z celého srdce přeji.

 

Kategorie otázky: Modlitba, Hledání Boha, víry, Sexualita jiné