Sama o Vánocích

Už delší dobu bojuji se samotou a přijde mi, že je to akorát horší a horší. Je možné, že je to "jen" blížícími se vánočními svátky.

Přijde mi, že už přestávám zvládat bojovat. Před rokem jsem se rozešla s přítelem. Nikdy jsem kolem sebe neměla kdoví kolik lidí, po školách jsme se, jak se stává, rozprchli. Pak to byli spíš kolegové, známí, i když sem tam byl někdo, s kým jsem se občas viděla. Pak jsem se musela stěhovat. V nové práci jsme se bavili, pak jsem ale práci opustila a naše cesty opět rozešly. Všechny kontakty po čase skončily jako vždycky. Sem tam jsme si s někým napsali, ale mnohdy mi už pak ani neodpověděli, nebo se přetvařovali a pak se vymluvili. Dřív mě sem tam aspoň někdo oslovil, teď vůbec. Jen nedávno jedna odpověď: "promiň, mám už jiné plány…“ Vzdala jsem jakýkoli kontaktů s kýmkoli. Za poslední 3 měsíce jsem už nenapsala nikomu (vždy jsem byla já ta první, kdo psal). A za celý 3 měsíce po mně neštěkl ani pes.

Cítím se naprosto zbytečná. Snažím se hledat známý, hledat aktivity, kde mohu někoho potkat. Většinou si nemáme co říct, a když tak jsem pro lidi zajímavá pár týdnů, pak mě opět odříznou. Ráda bych věděla, v čem dělám chybu. Jestli v tom, že se neumím přetvářet, odmítám se zapojovat do pomluv, intrik, neumím lhát?

Mám pocit, že ostatní jen otravuju.  Jako mladší jsem často slýchala, že lidé nemají jen mě, že nikdo nebude skákat, jak já chci. Nikdy jsem nechtěla, aby lidi skákali podle mě. Jen mi jde o to mít se s kým projít, zajít na kafe/pivo, navštívit se. I kdyby to bylo jen 1-2x do měsíce. Aspoň jednou v týdnu si napsat, aspoň jednou za 14 dní. Mít se komu svěřit, být pro někoho oporou.

Jsem zvyklá celý život všecko zvládat sama. Jen je toho někdy fakt moc. Aspoň občas bych uvítala mít komu se "vykecat". Mám pocit, že čím jsem starší, tím hůř to osamocení zvládám. I když bych už bych měla být za celý život zvyklá:)

-redakčně upraveno-

Milá…, 

sdílíte svou samotu a pocitu opuštěnosti, což je jistě bolestné.

Člověk má pocit, že je trvale na všechno sám, i když se někdy na chvíli někdo objeví. Jistě i doba před Vánoci otevírá tato témata, člověk nechce být sám, chce být přijatý, ne odmítaný, chce být užitečný a chce, aby byl někdo užitečný jemu. Chce být milovaný. Chce milovat. A touží po pravdě, po blízkosti. Bez přetvářky. Ty touhy jsou zcela legitimní, i to, že jste potřebovala upustit ten tlak v sobě napsáním sem.

Je pár věcí, které mě k tomu napadají. Jednak to, že máte zkušenost, že to je stav přechodný. Jedny dveře se zavřou, další se otevřou. Těžký je ten mezičas. Ale zkušenost říká, že to tak je.

Napsala jste na naše stránky, a tak bych Vám chtěla říct, že ač se Vám to možná nezdá, tak přeci jen je někdo, kdo Vás miluje. A můžete s ním být vždycky. Je to Bůh. Určitě Vám nabízí vztah, který je nad všemi vztahy. Jste jím zvaná do vztahu s ním, do vnímání toho, že jste chtěná tak, jako byste byla jediná na světě. S ním můžete mluvit o čemkoli. O tom, jak Vám je, co máte ráda, i o tom, co Vás bolí, u něj najdete vždycky pochopení a podporu. Zkuste s ním začít mluvit, pusťte ho do svého srdce.

Napadá mě, že není snadné zůstat sama na svátky. Určitě nejste sama, která to tak má - podle statistik je dnes osamělý každý osmý člověk. Možná, že je mezi nimi třeba někdo, kdo by mohl být ušitý přímo Vám na míru. Těch možností, jak prožít svátky, je víc. Můžete sama sobě projevovat lásku tím, že to, co byste přichystala pro jiného, uděláte sama pro sebe a krásně to prožijete. Můžete se také poohlédnout po starším osamělém člověku v okolí a třeba být chvilku s ním. Někdy jsou senioři skvělí posluchači a doprovázející. A po Vánocích můžete začít navštěvovat nějakou podpůrnou terapeutickou skupinu, kde byste našla prostor pro sebe a sdílení toho, jak se Vám daří.

Píšete, že pro zkušenosti s druhými, jste se uzavřela a přestala druhé oslovovat. Je to bolestné zjištění, že musíte být vždycky ta první, kdo se ozve. Otázka je, co je za tím? Někdy to je ve vztazích tak, že pokud je jedna strana, která se ozývá, ta druhá se na to spoléhá a je za to ráda. Ale chápu, že to tak není vždycky. Jen si myslím, že by bylo dobré si ověřit, jestli to, že se druzí nehlásí, musí být vždycky jen o nechtění být s Vámi. Ale naprosto chápu, že byste si to přála jinak...

Milá…, bude fajn, když začnete projevovat lásku sobě. Třeba i přes obrácení se k Bohu a přijetí toho, že jste jím milovaná. A žití z toho. Protože ve chvíli, kdy na Vás druzí pocítí, že máte kde nabrat, budete pro ně mnohem víc přijatelná a neohrožující - možná závislostí na nich.

Moc Vám přeji, abyste objevila v Bohu zdroj života, který z Vás bude zářit, a bude Vám dobře samotné i s druhými. Můžete zajít třeba na kurzy Alfa, abyste se s vírou v Něj seznámila. (www.kurzyalfa.cz) Přeji Vám, ať potkáte pravého člověka ke sdílení a kéž jsou nadcházející svátky i pro Vás požehnané. Beru Vás s tím do modlitby a moc Vám držím palce!

Linka víry

Kategorie otázky: Osobní krize, nemoc, smrt