Řídí Bůh mravence?

Dobrý den,
řídí Bůh mravence a včely? Dá se říct, že zvířata (alespoň nižší organismy) naprogramoval instinkty, skrze které je řídí? A ty složitější organismy - mají možnost svobodné vůle - rozhodování?
Oživuje Bůh mravence svým Duchem? (Nevím, jestli to tak je, ale věřím, že jako lidé jsme oživeni přítomností Božího ducha - V Bohu žijeme, pohybujeme se a jsme - Sk 17,28)
Dá se říct, že Bůh je přítomný v mravenci?
Díky za vaše případné odpovědi.

Dobrý den, 
děkuji za Vaši krásnou otázku! Připadá mi krásná je proto, že nemíří nikam jinam než ke chvále Boží. Všímá si krásy a řádu stvoření, a ptá se po způsobu Boží přítomnosti v něm. Z Katechismu víme, že Bůh je všude a ve všem, všechno stvořil a neustále tomu dává bytí. Kdyby na okamžik na svého tvora, byť sebenepatrnějšího, „zapomněl“, jednoduše by ten tvor přestal být. Způsoby jeho přítomnosti a řízení jsou však v různých tvorech různé.

Zkusme si svět představit jako soustavu soustředných kruhů (nebo spíš koulí, ale názornější bude 2D představa), které vycházejí ze svého středu, jako když se tvoří kruhy na vodě při vhození kamene. Tím středem je Bůh, plnost bytí (On je, který JE, Ex 3, 14). Z něho pak „tryská“ nebo „vylévá se“ bytí na všechno stvořené, takže i to je (existuje), ale oslabeným způsobem. Rozdíl mezi bytím Boha a bytím tvorů je ještě mnohem větší než rozdíl mezi vhozeným kamenem a kruhy na vodě – je zkrátka nekonečný. Přesto tvorstvo čerpá své bytí právě z tohoto jediného Zdroje. V tom smyslu můžeme říct, že všechno, co je, má podíl na Božím Duchu, protože jen díky němu to vůbec je.

Ale je tu jistá hierarchie stvořeného světa. Ty kruhy, které jsou Bohu nejblíže, mají nejvíc bytí a jsou mu nejpodobnější. Čím jsou tvorové vzdálenější, tím mají méně bytí a jsou mu méně podobní. Každý tvor má jinou intenzitu bytí i jinou podobnost s Bohem jsoucím, věčným, živým, moudrým, láskyplným, krásným. Všechny tyto (a jiné) vlastnosti sdílí Duch Boží v různé míře se svými tvory a dává jim na nich účast.

Nejvzdálenější je neživé tělesné tvorstvo, které pasivně participuje na Boží existenci i na Božím Duchu, tím, že svou existencí zjevuje Boží krásu, moudrost a lásku.
Blíže k Bohu jsou živé bytosti, které participují na Božím životě. Nejprve vegetativní život (počínaje nejjednodušší aerobní buňkou), to znamená, že jsou schopny samy svou silou růst, živit se, rozmnožovat. Dalším stupněm je smyslový život živočichů. Ti už participují i na Božím poznání – zatím jen smysly, které zachycují tělesnou realitu. Sem patří i zvláštní případ, sociální hmyz (včela, mravenec), ke kterému se ještě vrátím.

Nejvyšším stupněm tělesných tvorů jsou lidé. Ty Bůh stvořil ke svému obrazu, podle své podoby (Gn 1, 26). Tím obrazem a podobou se podle tradice míní rozum a svobodná vůle, tedy schopnost tvořit, abstrahovat, uvažovat, chápat i věci netělesné a především se svobodně rozhodnout pro lásku. To je nejvyšší účast na Božím poznání a lásce v tělesném světě. Ano, v něm žijeme, pohybujeme se a jsme. Každý pohyb našeho těla i ducha svědčí o jejich Dárci. Bez Něj by nic z toho neexistovalo a nepracovalo ani jedinou milisekundu. (To ovšem neznamená, že Bůh řídí naši svobodnou vůli! On jí jen dává ten „hybný moment“, aby mohla pracovat tak, jak byla stvořena – tedy svobodně. I když její rozhodnutí zná předem, neurčuje její rozhodnutí.)

Bůh nás však milostí pozvedá do ještě vyššího levelu, nad možnosti naší tělesně-duchové přirozenosti, k samotnému Božímu trůnu, takže předběhneme i anděly. A to je účast na Duchu tím nejvlastnějším způsobem – stáváme se jaksi „bohy“, máme účast dokonce na Boží přirozenosti.

Když nepočítáme naše vyvýšení milostí, nejblíže Bohu jsou čistě duchovní bytosti, andělé. I mezi nimi jsou velké rozdíly (svatý Pavel vyjmenovává podle tradice devět andělských kůrů), ale mají společné to, že jejich bytí je čistě duchové, není omezeno tělem. Proto jsou věční (i když ne ve stejném smyslu jako Bůh – to je na jinou debatu), neomezení prostorem a časem. Mají svou přirozeností nejvyšší účast na Božích vlastnostech – ať už je to poznání, láska, nebo moc a nemrtelnost. Ale jak už bylo řečeno, člověk je milostí postaven dokonce nad anděly, protože člověk Kristus sedí po Boží pravici i se svým vzkříšeným tělem a přitahuje všechny lidi k sobě.

Ale vraťme se k živým tvorům, na které se ptáte. I když mají pouze poznání smyslové, někdy se nám může zdát, že mají větší podíl na Božím poznání než lidé. Je to tím, že jejich přirozenost je lépe vybavena instinkty (místo nich člověk dostal rozum a svobodu), a navíc nejsou zatíženi hříchem, takže jsou jaksi „prostupnější“ pro Boží vedení. Toto „Boží řízení“ ale neznamená, že Bůh řídí jaksi „osobně“ každý pohyb každého živočicha. Dává jim instinkty, které také mají prováděcí „vůli“. Gazela se může „rozhodnout“, zda před lvem uteče vpravo do houští, nebo se spolehne na rychlost svých nohou. Zvířata nejsou naprogramované roboty, byť Bohem, ale mají sobě vlastní (resp. instinktům vlastní) autonomii, tak jako má lidská vůle autonomii odpovídající lidské svobodě.

Zvláštní případ je sociální hmyz, o kterém se zmiňujete. Tam je ten „rozum“, nebo spíše instinkty, vložen do celého společenství (mraveniště, úlu), jako by to byl jeden organismus, přičemž „mozkem“ je královna, jejíž prospěch určuje fungování všech ostatních jedinců. Jsme svědky fascinujícího způsobu účasti na Boží moudrosti, kráse, řádu, který nám lidem naznačuje, jaká síla je ve společenství! Ale určitě v mravencích není duch ve smyslu lidského nebo andělského rozumu, natožpak Duch svatý ve smyslu nadpřirozeného působení.

Obdivuhodní jsou ale i vyšší živočichové, u kterých si nejsme jisti, zda nemají přece jen záblesky ducha v tom smyslu, jak ho nadělil Bůh člověku. Opice či vrány se leckdy ve své vynalézavosti nenechají před člověkem zahanbit. Rozdíl mezi rozumem člověka a zvířete však není v kvantitě, ale v kvalitě – neboli je dám cílem, ke kterému je ten daný „rozum“ určen. U zvířat je to vždy prospěch jedince či druhu na této zemi. U člověka je to dosažení věčného štěstí u Boha.

Zvláštním případem jsou zvířata domestikovaná. Takový pes bývá někdy tak chytrý, citlivý, šlechetný a obětavý, že si jeho chování neumíme vysvětlit bez rozumu a svobodné vůle. A přitom je to jen jeho participace na rozumu a vůli člověka, který si ho ochočil a přitáhl ho do své sféry bytí. Psi (a někdy i jiná domácí zvířata) nám dávají příklad toho, jak bychom se měli nechat i my svým Pánem ochočit, abychom mohli být vtaženi do sféry Božího bytí!

Kategorie otázky: Víra – nauka víry, katechismus, Věda x víra, evoluce