Připadám si jako totální odpad. Bůh se na mě vykašlal...

Pocházím z nefunkční rodiny. Nikdy jsem se necítil být milován svými rodiči. Otec mě nenáviděl už od narození a  ani od matky jsem nějak silné projevy lásky nezakoušel. Žiju s pocitem, že mě všichni nesnáší a myslím si, že mě Bůh taky nemá rád. Nikdy jsem nezažil žádný moment, kdy bych vnímal Boží lásku ke mně. Spíš si někdy připadám, jako bych byl totální odpad. Co tady vlastně dělám? Jaký má Bůh plán s takovým prokletým člověkem, jako jsem já?  Vidím, že druhým žehná, ale já vždycky dostanu jen to špatný. O tom bych mohl psát ještě dlouho...

Zdravím N.,
díky za vyslovený dotaz. Není lehké žít v rodině, kde chybí láska, kde není požehnání. Co s tím?

U proroka Izajáše můžeme číst Boží utvrzení, které platí pro každého z nás:

Copak může zapomenout žena na své nemluvně,
není jí líto syna vlastního těla?
I kdyby ona zapomněla,
já přece na tebe nezapomenu,
praví Bůh!
(srov. Iz 49,14-15)

I když máme každý díky původní rodině různou startovací pozici, v nitru, v srdci každého člověka je touha po lásce, touha po naplnění, touha po požehnání, touha po štěstí. Sv. Augustin píše: "Nepokojné je mé srdce Bože, dokud nespočine v tobě." Je tedy dobré jít za tímto hlasem srdce. Jít k prameni lásky, který je vždy čistý. Objevit, zakusit, že Bůh mě miluje takového, jaký jsem, ač mi to rodičové, blízká rodina, nedali zakusit.

Jak prakticky? Být konkrétní v rozhovoru s Ním. V modlitbě mluvit o tom, po čem toužím, a prosit o tu lásku, která se mi nedostává. Vytvořit si čas a prostor, aby mě Bůh mohl milovat. Abych já zakusil, že jsem milovaný syn, kterého Bůh stvořil ve spolupráci s rodiči. Co bylo, je potřeba přijmout. Život máme ve vlastních rukou. Jak s ním naložíme,
je jenom na nás.

Vyhledávej místa, setkání, kde přichází přijetí, dobro a pokoj. Kráčej cestou života, stále dál a kupředu. Čas rány a prázdnotu z nedostatečné lásky zacelí. Láska to jsou konkrétní skutky. Ze strany Boha je skutek vykonán. Ježíš za nás umírá, obětuje se:

• Jan 15, 13Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.

Bůh dělá první krok. Neboj se dělat kroky, které směřují k němu. Choď rád ke svátostem. Nech si požehnat od kněze, věřících přátel či lidí, co smýšlejí a žijí dobře. Každé požehnání je dobrořečení Bohu za skutky, které koná ve Tvém životě.

Někdy to vnímáme více, někdy méně. Co je důležité, přijímat požehnání a sám žehnat. Kdo dává ten také dostává. Přeji a vyprošuji, ať po dílčích kapkách zakoušíš, jak jsi dobrý a milovaný chlap Boží.
 

-redakčně upraveno-

Kategorie otázky: Sebepřijetí, Pochybnosti a krize víry