Predestinace

Dobrý den, čtu Jana Žižku od Petra Čorneje a často se tam píše o predestinaci. I když jsem si načetl pár informací, nejsem schopen to pochopit. Je možno tuto problematiku vysvětlit nějak "lidsky", aby si člověk nemusel načítat spisy Sv. Augustina nebo církevních reformátorů?

Dobrý den,

nejstručnější odpověď na Vaši otázku by byla: ne, opravdu to není možné pochopit. A je to ještě horší, než si myslíte: ani když si přečteme sv. Augustina a spisy reformátorů, tak to moc nepomůže. Problém Božího předvědění, předurčení (predestinace) a role pomáhající milosti v životě křesťana patří k nejtěžším otázkám teologie, a nedá se říct, že by někdo v dějinách odpověděl úplně a uspokojivě. Jedná se vlastně o „boj“ Boží vševědoucnosti, všemohoucnosti, potažmo nezbytnosti milosti ke spáse na jedné straně, a lidské svobody na straně druhé. Intuitivně tušíme, že pravda musí stát někde uprostřed, nemůžeme pohřbít lidskou svobodu ve prospěch předurčení a nezbytné Boží milosti, ale ani Boží předvědění a všemohoucnost ve prospěch lidské svobody.

Téma začalo být poprvé žhavé v 5. století, kdy se rozšířil blud pelagianismu. Pelagius a jeho stoupenci se (zkratkovitě řečeno) domnívali, že to s člověkem není tak zlé, aby se nemohl vlastními silami rozhodnout konat dobro. Stačí trochu dobré vůle a snahy. Popírali sílu dědičného hříchu a jeho následků – především žádostivosti, která člověku brání trvale a bezpečně přilnout k Bohu. Jejich pozice byla spíše praktického rázu, zformuloval ji přesněji až jejich odpůrce sv. Augustin. Ten se jednoznačně postavil na druhou stranu barikády, za Boží milost. Člověk je podle něj natolik porušen dědičným hříchem, že nemůže ani pomýšlet na to, že by bez Boží milosti (nejen posvěcující, která nás připojuje ke Kristu, ale i té aktuální, která nás den co den vede ke spáse) vykonal jediný dobrý skutek. Augustin vykreslil absolutní působnost Boží milosti tak ostře, že téměř zanikl prostor pro lidské rozhodování.

Ani Pelagius samozřejmě nepopíral sílu Boží milosti a nezbytnost jejího působení – natolik byl křesťan. A naopak Augustin našel ve své koncepci místo pro lidskou svobodu. Bůh totiž stvořil člověka primárně svobodného, a tak s jeho svobodou počítá. Zároveň však ve svém předvědění ví, jak se člověk rozhodne, a jestli mu k tomuto rozhodnutí dá milost, nebo ne. Odpůrci logicky namítají: jestliže je tedy ke spáse nutná pomáhající Boží milost, a jestliže ji Bůh uděluje podle svého předvědění (ví, jestli by ji člověk využil ke spáse, nebo by zůstala ležet ladem), nejsme náhodou v začarovaném kruhu? Kdo a co tedy rozhoduje o udělení potřebné milosti? Bez milosti se nelze rozhodnout dobře, a jestliže Bůh ví, že se nerozhodneme dobře, milost si raději nechá pro sebe. Není tedy Boží předvědění spíše předurčení, a to buď ke spáse, nebo k zavržení? (Nutno podotknout, že už sám sv. Pavel mluví o předurčení, ale jedná se o předurčení VŠECH lidí ke spáse. K zavržení není předurčen nikdo, k tomu se člověk odsuzuje sám odmítnutím Boží milosti.)

V tuto chvíli tedy přichází na scénu téma předurčení. Teoreticky se mu důkladně věnovala (zase v souvislosti s milostí) středověká scholastika. Nebudu se zabývat tím, který teolog se pokoušel tento oříšek rozlousknout a jak. Jen pro zajímavost – sv. Tomáš Akvinský drží spíše augustinovské pozice a snaží se lépe objasnit „mechanismus“ fungování svobody a milosti při zachování absolutního primátu milosti. Jeho následovníci, ne vždy tak geniální jako Tomáš, rozvíjejí jeho nauku mnohdy ad absurdum, a proti nim se staví tentokrát ne pelagiáni, ale jezuité, kteří se snaží uhájit zbytky lidské svobody. Spor došel tak daleko, že hrozil další roztržkou v církvi. Musel zakročit sám papež Klement VIII. (v roce 1594), aby zchladil horké hlavy na obou stranách – nakázal jim přerušit teologickou diskuzi. A tak zůstal spor o milost, svobodu a předurčení nevyřešen.

Vraťme se ale k českým reformátorům, kteří se – v souladu se sv. Augustinem – obecně přiklánějí spíše na stranu Boží milosti a předvědění. Ti, kteří tyto teologické intuice uvádějí do praxe – např. Jan Žižka – se teologií moc nezabývají. Věc je jasná: Bůh zná své ovečky a zná také vlky ve svém stádě. My, husité, jsme ty ovečky Pánova stáda, a musíme odhalit a zneškodnit ty, kteří stádo požírají, i když jsou převlečeni za pastýře. Pozná se to jednoduše: ovce se řídí evangeliem, zatímco vlci lidskými nálezky. Co všechno jsou lidské nálezky, a jestli můžeme bezpečně rozeznat, kdo je vlk a kdo ovce, to ponechme stranou.
Otázka zní jinak: může se vlk obrátit? Může se ovce nakonec vrhnout do propasti? Nikoliv. Bůh sám ví předem od věčnosti, kdo je ze stáda Pánova, a kdo ze stáda ďáblova, i když se člověk za svého života může převlékat a přetvařovat, a dokonce své přetvářce sám věřit. Karty už jsou dávno rozdány.
Ano, je to pravda. Bůh ví předem, jak to s námi dopadne. Ale znamená to, že to tak předem určil, předurčil? Že nemáme svobodnou vůli jeho milost přijmout nebo odmítnout? Kdybychom tuto nauku dovedli do důsledku, mohli bychom složit ruce v klín a čekat, jak to s námi dopadne. Jestli jsme předurčeni ke spáse, nebe nás nemine, ať uděláme cokoli. Jestliže jsme předurčeni k zavržení, peklo nás nemine, i kdybychom se chovali na zemi jako andělé. Za takových okolností je volba jasná, a zdá se, že husité to dobře pochopili.

Tuto zjednodušenou vizi předurčení pak teologicky rozvinula druhá reformace v čele s Lutherem, který lidskou přirozenost viděl už ne jako porušenou dědičným hříchem, ale jako totálně zničenou (totaliter corrupta). Proto člověk ke své spáse nemůže přispět vůbec ničím, ani pohnutím své vůle. Všechno je milost, jak říká svatý Pavel. Ten by ale nikdy nedodal, že člověk se k milosti nemůže ani připojit svým souhlasem. Korunu tomu nasadil Kalvín, který už se neozpakoval rovnou mluvit o Božím předurčení k zavržení.

Naši husité ale tak daleko nezašli. Jejich pozice není ještě nijak teologicky vycizelovaná, jde víceméně o praktické postoje, mnohdy dané spíše nepochopenou, špatnou nebo chybějící teologií. V pozadí jejich „spravedlivých“ bojů ale tato „jistota spásy“ určitě hrála zásadní roli.

Kategorie otázky: Víra – nauka víry, katechismus