Před měsícem jsem přestala chodit do kostela

Dobrý den, asi bych potřebovala s něčím poradit....

Jsem pokřtěná pět let a poslední dobou mám o existenci Boha a o celé věrouce velké pochybnosti. Nejdříve jsem je úplně ignorovala jako pokušení, ale dnes už se skoro ani nepovažuji za křesťanku. Před měsícem jsem i přestala chodit do kostela.

Není to žádný konec "období zamilovanosti," jak kdysi dávno řekl zpovědník po delším období bez svátostí, protože jsem sice konvertitka, ale takové období jsem nikdy neměla. Moje víra byla racionální, nikdy jsem neměla žádný "osobní vztah s Bohem", asi jsem ho asi nikdy opravdu nemilovala, spíš jsem se vždy jen bála odsouzení.

Ale i ta racionální "víra" je už nějak pryč. Pomalu se ze mě stává agnostička, protože mi připadá, že Bůh prostě nejde prokázat (a pokud ano, tak jen složitými filosoficko-fyzikálními úvahami, na jejichž pochopení nejsem dost chytrá).

Samozřejmě se snažím upřímně "modlit" způsobem: "Bože, hledám pravdu, hrozně moc v Tebe chci věřit a poznat Tě"... Ale k ničemu to nevede. A já prostě nedokážu odevzdat celý svůj život někomu/něčemu, o čem vůbec nejsem přesvědčená.

Připadá mi, že věřící se dělí na dvě kategorie - jedni věří spíš díky racionálním argumentům (Anselmův důkaz, čtyři cesty k poznání Boha Tomáše Akvinského, dokonalost přírody, stvoření světa..) nebo spíš intuitivně, osobně (mají důvěrný vztah s Bohem, potkávají různá znamení, Boha prostě "cítí", komunikují s Ním). Ale žádný racionální důkaz mi nepřipadá nenapadnutelný/přesvědčivý a osobní vztah jsem nikdy neměla, Písmo ke mně nepromlouvá, žádná znamení, žádné promlouvání.

Připadá mi, jako by celých těch 5-6 let, kdy jsem křesťankou, byla jen nějaká maska, a já ji teď odhodila a pod ní vůbec nic není. Jako by celá ta konverze byla jen úplně povrchová, což je zvláštní, protože to bylo to nejtěžší, čím jsem si kdy prošla, velmi náročné a dlouhé období... Teď už jako by mě u víry nic nedrželo. Moje rodiče a známí by byli spíš raději, kdybych katolička nebyla, nemám žádné katolické přátele, společenství.

Tak nějak už nerozumím tomu, jak bych zase někdy mohla věřit v Boha, proč vůbec někdo věří (a ještě tomu leckdy obrovsky přizpůsobí svůj životní styl, povolání, přátele).

Nevím, o co vlastně žádám v tomto "dotazu". Vím, že důvod znovu uvěřit mi dát nemůžete. Část mě si myslí, že takový důvod ani neexistuje.

Co mám dělat, abych našla pravdu? ...

K.,
velice si vážím tvého dopisu a v něm velice osobní vyznání o hledání tak specifického chatu, jakým je vztah k Bohu. Odvážím si tvrdit, že to, co prožíváš, je úplně normální. Připomíná mi to životaběh Matky Terezy. Té se Bůh dotkl, cítila jeho přítomnost, změnila od základu svůj život, vydala se po nové cestě služby nejubožejším lidem. A najednou nic. Bůh mlčel vlastně po zbytek jejího života. Když Matka Tereza zemřela, měla za sebou ohromné dílo lásky a obětavosti. Zachovaly se její deníky, ve kterých zápasí s touto temnotou a mlčením Boha. Co dělala? Pokračovala dál. Vytrvale, trpělivě. Jeden teolog navrhoval: Žij tak, jako kdyby Bůh byl.
A jeden náš český biskup s oblibou používal obraz tunelu. K čemu jsou tunely? Aby zkrátily cestu přes hory. Ale v tunelu je tma a nevlídno. Máme chuť se otočit a vrátit se. Kdo však vytrvá, až z cíle pozná smysl cesty, byť nebyla příjemná.
K., nic netlač na sílu. Jak jsem napsal, žij, jako kdyby Bůh byl. A pokud bych měl nějak shrnout praxi víry do nějakých oblastí, pomohl bych si strukturou Katechismu katolické církve. V jednom z úvodních odstavců je totiž napsáno: Proto dříve než vyložíme, co je víra církve, tak jak je vyznávána v Krédu, slavena v liturgii a prožívána v praktickém zachovávání přikázání a v modlitbě, ptáme se, co to znamená „věřit“. (26) Moc se mi líbí ten sumář. Poznávána v Krédu - to je ona rozumová složka víry, studium, četba, poznávání. Slavena v liturgii - zde je ukryta modlitba ve společenství církve, ono chození “do kostela”. Prožívána v praktickém… - to je život, úplně obyčejný život, kde se osvědčuje náš životní styl, který byl inspirován Ježíšovým učením především o lásce. A modlitba je cosi osobního, intimního ve vztahu k Bohu. Víra jako prožívání vztahu k transcendentnu má, jak vidíš, mnoho rozměrů. Vůbec bych se nebál, že něco z toho na nějaký čas odpočívá, dřímá. Všechno přijde, neboj se. Třeba za rok, pět let, dvacet, ve chvíli nemoci nebo až budeš mít děti. Nic na sílu netlač. Jen se pokus naplňovat něco z každé té oblasti víry - aspoň v homeopatickém množství.
Život okořeněný vírou je fascinující dobrodružství, je to jako cesta krajinou. Někdy se nám cíl ztratí z obzoru, dokonce se ocitneme v tunelu, u kterého nevidíme před sebou světlo. Ale vytrvej.
Pokud bys měla ještě jakékoli otázky, sem s nimi. Jsem sběratelem otázek.
Bůh ti žehnej.
 

Kategorie otázky: Pochybnosti a krize víry