Postupná ztráta víry?

Co dělat s postupným vytrácením víry? Dříve jsem se pohybovala v rovině pochybování o nauce církve-celibát, postavení žen, role papeže atd., ale postupně jsem začala uvažovat o tom, zda vůbec být věřícím, jak se pozná, jestli je člověk ještě stále věřící, když se mění jeho vztah k církvi, ke Kristu . Účast na bohoslužbách a různých setkávání věřících se stává více ubíjející - mám pocit jako bych byla za sklem- dokáži vnímat, jak velikou radost prožívají ti, kteří s Kristem žijí -dojímá mě to a chtěla bych být mezi nimi, ale nejde to, zůstávám pouze za sklem. Na druhou stranu představa vzdání se víry je stejně bolestivá jako nemožnost přiblížit se.
Nevím, jak dál ...

Dobrý den,

mohu Vás ujistit, že to, co prožíváte, je naprosto normální a běžné. Každý člověk si ve svém životě potřebuje vytvořit svoji vlastní podobu víry. Do tohoto procesu patří také řešení základní otázky, zda vůbec má smysl věřit. Bývá to proces velice bolestný, protože zde jde o existenciální otázky. S těmi je člověk před Bohem vždycky sám. Žádné společenství mu nemůže příliš pomoci. Jediná forma pomoci je modlitba. To vysvětluje Vaše stavy na různých setkáních věřících. Na bohoslužbách tyto stavy můžete rovněž prožívat - jako by se Vás to netýkalo - zde se Vás to však týká, protože jde o modlitbu. Vy to vůbec nemusíte cítit, ale věřte, že to působí. Důležité je totiž jedno: To, že člověk nic necítí ještě neznamená, že se nic neděje. To si, prosím, dobře zapamatujte.

Pro Vás je důležité, že věřit chcete, protože cítíte, že vzdání se víry je také bolestivé. Víra je totiž věcí vůle, nikoliv citu. Přesněji řečeno: Momentálně mám velké pochybnosti ve víře, cítím, že už moc nevěřím, vlastně ani nevím, jsem-li ještě věřící. Já ale věřit chci!!! Záleží mi na tom. A nebo druhý postoj: Momentálně mám velké pochybnosti ve víře, cítím, že už moc nevěřím, vlastně ani nevím, jsem-li ještě věřící. A ani nevím, jestli vůbec o tu víru stojím. Možná ani ne, když to přináší takovéto potíže. Je to velký rozdíl, že? Může se stát, že se tyto dva postoje ve Vás střídají, pak se snažte uchopit vůlí ten první. Když Vás potom napadne ten druhý, můžete si říci, že už jste se rozhodla pro ten první a z toho neslevíte. Je to jako s ptáky. Nemůžete jim zabránit aby létali nad Vaší hlavou. Můžete však zabránit, aby si Vám na ni sedli.

Další věcí je styl života. Není jedno na co (a jak) se dívám, co poslouchám, o čem a s kým se bavím. To všechno ve mně zanechává stopy. Mám na mysli toto: Když se najím otráveného jídla, zemřu nebo alespoň budu mít značné zdravotní potíže. To, co vidím v televizi, poslouchám v rádiu, čtu v knihách, časopisech nebo novinách, o čem mluvím s druhými lidmi, to vše může otrávit nebo naopak uzdravit mé nitro. Záleží na mém výběru a ten musí být dnes velmi pečlivý.

Toto je tedy cesta jak dál. Není to nic jednoduchého, ale v životě není jednoduchého nic, co za něco stojí. Život s Kristem není vždy radostný podle dnes obvyklých měřítek. Tato měřítka se řídí viditelností radosti. Mnohem důležitější je radost vnitřní, která není až tak dobře vždycky vidět, zato však je stálejší. V životě s Kristem se střídá křížová cesta s Golgotou a ránem vzkříšení. Všechno toto k tomuto životu patří, protože patříme k jeho tělu - jsme jeho tělo. Důležité je vědět, že kříž není vrchol, vrcholem je vzkříšení, vítězství nad vším bolavým - a porozumění... Právě proto se vyplatí jít po této cestě.

Navrhuji Vám navštívit občas web www.vira.cz, anebo poslechnout si někdy rádio Proglas (www.proglas.cz). Jsou tam věci, s kterými se nikde jinde moc nesetkáte, včetně písniček.

S pozdravem Linka důvěry

Kategorie otázky: Pochybnosti a krize víry