Pocit prázdnoty po zpovědi

Dobrý den,
mám dotaz. Nedávno jsem byl u zpovědi a přesto zažívám pocit strašlivé prázdnoty. Zpovídám se nějak špatně nebo čím by to mohlo být, že v poslední době takovéto pocity mám? 
Děkuji předem za odpověď
Přeji krásný den.

Milý.. 

Máme veliké štěstí, že Boží milosrdenství není závislé na našich pocitech. Ježíš jednou řekl: „Cokoli odpustíte, bude odpuštěno.“ A na to se můžeme plně spolehnout. Ano, Bůh nám dává občas zakoušet úžasný pocit svého odpuštění. Člověk může mít pocit, že ho Bůh opravdu objímá, odpouští, přijímá zpět, dává nám zakoušet krásnou radost a pokoj po svátosti smíření. To je velmi důležité a je to velký dar, který nám pomáhá uvědomovat si Jeho blízkost, zakoušet ji, prohlubuje to náš vztah s Bohem. Tyto pocity ale, jsem přesvědčena, nikdo neprožívá pokaždé (v případě, že žije svůj vztah s Bohem autenticky, opravdově, zdravě), spíš jsou to takové „dárečky pro povzbuzení“. A ač se nám to nikomu nelíbí, a často tím můžeme i velmi trpět, když najednou musíme prožívat ve vztahu s Bohem prázdnotu, je to vlastně druhá strana téže mince. (Ale teď pozor, myslím tím nezaviněnou prázdnotu, ne důsledek toho, že na svůj duchovní život dlouhodobě „kašleme“, zanedbáváme modlitbu a celkově svůj vztah s Bohem – to je pak něco jiného – důsledkem tohoto ale nebývá ten „mučivý“ pocit prázdnoty spojený s touhou po kontaktu s Bohem, který se nám v té chvíli zdá nedostupný, ale spíše lhostejnost, pocit, že Boha vlastně zase tolik nepotřebujeme… A to je mnohem horší, přestože pocitově ne tak nepříjemné, tak pro náš duchovní život skutečně nebezpečné.)

Zažívat tedy zmíněnou prázdnotu nebo alespoň chybějící radostný pocit Boží blízkosti je nepříjemné, ale může to být od Boha vlastně taky dar – dar určený pro růst naší víry. Příležitost ptát se, na čem je moje víra založena – jestli jen na pocitech nebo má hlubší základy. Jestli stojí jen na mně samotném a je tedy velmi závislá na tom, jak se cítím, jak jsem „schopný“ se věnovat modlitbě, jak „dokážu“ o svou víru pečovat, jestli se dost snažím, jestli mám dost pevnou vůli, atd. atd., a nebo jestli stojí prostě a jednoduše na Bohu. Na Jeho lásce a milosrdenství, ve které věřím a opírám se o ně, ať už se cítím jakkoli. A to nestačí si jenom teoreticky zodpovědět, to je třeba opakovaně zažívat. Za chvíle krásného pocitu Boží blízkosti být vděčný a čerpat z nich povzbuzení, chvíle prázdnoty nejen „vydržet“, ale přijmout je jako příležitost k osvědčení vlastní věrnosti, jako trénink důvěry v Boha, jako opakované příležitosti k tomu, abych si uvědomil a skutečně zažil, že přece nevadí, že to zrovna necítím, protože i tak vím, že mě Bůh miluje a je mi blízko. A není třeba se bát v to důvěřovat, protože pokud se snažíme být dostatečně vnímaví a neuzavíráme se Bohu, Bůh nachází způsoby, jak ke každému z nás tím pro něj nejlepším způsobem promluvit, dáváme-li Mu důvěru, můžeme si být jisti, že ji nezklame. I tímto způsobem nás Bůh může vést k tomu, abychom se učili trpělivosti, pokoře. Učí nás být zralými křesťany, kteří se mohou radovat z Jeho přítomnosti vlastně vždycky, ať už se cítí jakkoli a prožívají cokoli. Ale je třeba vědět, že to učení není vždycky snadné a ne vždy bývá rychlé. Ale velmi stojí za to!

Proto hlavu vzhůru. To, že po svátosti smíření můžete někdy cítit onu prázdnotu, to nic neubírá na významu ani platnosti té konkrétní zpovědi. Zpověď není „dobrá“ nebo „špatná“ podle toho, jak se po ní cítíme. Pokud k ní přistupujeme opravdu upřímně, s touhou či upřímnou snahou vyznat se Bohu, přijmout Jeho milosrdenství a odpuštění a opravdu chceme s Jeho pomocí ve svém životě napravovat to, co nám brání ve vztahu s Ním, můžeme opravdu na 100% počítat s Božím odpuštěním, s tím, že On se raduje z toho, že přicházíme v důvěře k Němu a s tím, že je VŽDY s námi.

Přeji milost prožívat radost Božího dítěte.

Bůh Vám žehnej.

Kategorie otázky: Svátosti, zpověď, biřmování, sv. nemocných, Pochybnosti a krize víry