Pochybnosti. Víra jako manipulace mysli, placebo

Dobrý den,
měl bych na Vás pár otázek či pochybností, které mi pořád leží v hlavě. Už dlouhou dobu přemýšlím, jestli Bůh/víra/náboženství/křesťanství není třeba něco jako placebo. I když jsem odmala praktikující křesťan-katolík, pořád přemýšlím, jestli to není jedná velká manipulace mysli - ano, jsem slabý nedokonalý člověk a mám pochybnosti. V kostele mi to přijde někdy jako davová hypnóza, jeden se začne modlit a pokračují všichni lidé, často bezmyšlenkovitě automaticky i já sám jsem příkladem.Přijde mi, že je to často spíše návyk, než nějaký důvěrný vztah s Bohem.

Napadá mě srovnání modlitby s autosugescí,  afirmací apod. Když si představím nějaké charismatické obnovy/chvály... Vždycky je to ve formě skupiny lidí/společenství (davu,) většinou je to vždy o tom, že se navodí hezká atmosféra písněmi, prostě se hraje na city, aby se tomu lidé oddali a uvěřili. Ale není toto vlastně ta manipulace, o které tu píšu? Především v USA mají různé chvály, zpívají, zvedají ruce a jsou v takovém, dalo by se říct transu, chodí tam Ti lidé kvůli Bohu? Nebo jenom kvůli tomu koncertu, společenství nebo krásnému pocitu? Myslím, že pravé křesťanství se pozná v nouzi a pokoře, když věci nejsou krásné a dokonalé ve vědomém dobrovolném přijetí Boha, že když je má víra pokorná, tichá a vědomá, tak jen pak je pravdivá. Myslím si, že mnoho lidí to tak nemá a jsou spíše jak naprogramované stroje, ovečky, které napodobují druhé a dělají to, co mají od mala vypěstované jako návyk a ani nad tím nepřemýšlejí.

Co když je to celé jenom všechno o psychologii? O manipulaci vlastní mysli? O tom jak napsal H. Ford: Ať už si myslíte, že něco dokážete, nebo si myslíte, že to nedokážete, v obou případech máte pravdu. Přijde mi totiž, že člověk je od přírody velmi lehce manipulovatelný (reklama, média, podvědomá mysl), je mi 29 let a až teď jsem dospěl k tomu, že víra musí být hlavně svobodná a vědomá, ale církev, celkově systém náboženství tomu moc nepomáhá, aby si to lidé uvědomili, ta manipulace je všude. Často jsem se přistihl v kostele ptát sám sebe, proč jsem vlastně křesťan? Chodím tady dobrovolně? Nebo je to jenom návyk? Poslušnost? Strach? Chtít někam patřit? Být milován, začlenit se do společnosti? Prostě naplnit základní lidské potřeby a to je chtít být milován, být dostatečný a potřeba někam patřit. Dělám to protože chci? Teď už vím, že ano, ale trvalo mi to dlouho, než jsem to pochopil, nicméně ta otázka manipulace mi pořád leží v hlavě. Jednou jsem někde četl, že Boha není třeba hledat, ale přijmout a o to se snažím, ale některé myšlenky mi nedají spát. Nezlobte se za dlouhou zprávu, nechci tady hanit Boha, náboženství ani křesťanství jen nad některými věcmi asi moc přemýšlím. Budu se Těšit na Vaši odpověď a děkuji, že jste ;-)

Dobrý den, děkuji Vám za dotaz. Vážím si toho, jak upřímně hledáte Boha. Máte pravdu, že nejdůležitější na víře je osobní vztah s Bohem. O tom víra je. Je také fakt, jak píšete, že právě v těžkostech, v nouzi se víra prohlubuje.

Jako je nespočetné množství lidí, podobně je velké množství cest k Bohu. Někoho oslovuje tichá víra ve skrytosti, jiného modlitba chval s mnoha zpěvy. Jeden vnímá ve víře hlavně vztah já sám a Kristus, pro jiného je důležité společenství a k osobnímu vztahu s Bohem teprve dorůstá. Není proto nutné odmítat ostatní projevy víry (zpěvy, shromáždění apod.) jako neautentické. V katolické církvi je krásné, že cest k Bohu je opravdu mnoho a nikdo nemůže říct, že ta jeho je “jediná správná” (samozřejmě něco je společné všem). Dokonce bych řekl, že každý je na cestě k Bohu někde jinde. Někdo stráví i hodinu denně v modlitbě, jiný tolik nedostal, věří ze zvyku a osobní setkání s Bohem ho teprve čeká. Jsme podobně jako učedníci - povolal nás Kristus, ale někdy klopýtáme, zápasíme, bojujeme i prohráváme. V církvi je mnoho hříšníků, včetně nás, a přece nás Kristus povolal. Zná to každý z nás.

Patří pak k podstatě člověka, že hluboké věci chce prožívat spolu s druhými. Lidé spolu chodí na fotbal, na výlety, na pivo. Podobně, i když na hlubší rovině, prožívají společně i víru. Je možné, že na některých velkým amerických setkáních se člověk může setkat s náboženskou manipulací, nebo že někdo může mít sklony k manipulaci, ale v běžném chození do kostela bych manipulaci nevnímal. Ti lidé prožívají jednoduše víru společně. Společenství k nám, lidem, patří, může pomoci i ve chvíli, kdy musíme o víru více zápasit. To, že při mších společně odpovídáme/klekáme a stoupáme, je spíše technická a praktická věc. Kdyby každý dělal něco jiného, rušilo by to ostatní v soustředění.

Píšete, jestli není víra pouhou snahou naplnit naše potřeby. V určitém slova smyslu je, ale je i víc. Naše srdce bylo stvořeno Bohem a pro Boha a touhu po nekonečnu, po štěstí, po lásce má každý v sobě zakódovanou - je to vidět ve všech kulturách. Víra tedy odpovídá na naši nejhlubší potřebu, ke které jsme byli stvoření. Stejně tak třeba manželství odpovídá na naše potřeby po lásce, bezpečí, intimitě. To je zcela v pořádku. Nemusím odmítat lásku k dítěti jenom proto, že je to současně i má potřeba. Víra je ale zároveň tím nejhlubším a nejvznešenějším vztahem člověka s Bohem, a k tomu se musím pořád vracet.

Příkladu s lidským vztahem bych se podržel i dále - kde píšete otázky, jaké jsou vaše motivace pro víru. Je určitě dobře, že se tak ptáte a hledáte tu hlavní motivaci, lásku ke Kristu. Není ale možná nutné ty ostatní motivace odmítat. Když kluk například začíná chodit s holkou, dělá to pro lásku, ale i pro příjemný pocit, touhu být milován apod. Pomáhá si přitom i spoustou věcí - večeří v restauraci, dopisem... Všechno je dobře, protože to pomáhá vztahu. Své motivace v životě postupně očišťuje a roste do opravdové lásky. Podobně je to s vírou - touha po společenství, touha být milován, někam patřit, ale i třeba radost z hudby, umění mohou pomoci na cestě k Bohu. Důležité je ale v tom všem hledat to jádro - Boha. Dokonce i ten zvyk nám může někdy pomoci, když prožíváme krizi, právě zvyk nám může pomoci toto období překlenout.

Poslední poznámku si dovolím věnovat církvi. Jejím posláním je vést ke Kristu a ke vztahu s ním. Církev je podle Bible Kristovým mystickým tělem, jeho nevěstou. Nedá se proto od víry v Krista oddělit. On ji založil a slíbil ji své vedení až do konce časů. Těžko jde miloval Krista a nevěstu jeho srdce odmítat. Samozřejmě pokud je v církvi něco špatného, je to k nápravě.

Přeji Vám na Vaší cestě i nadále upřímné hledání Krista a osobního vztahu s ním.

Kategorie otázky: Pochybnosti a krize víry