Odpustky

Dobrý den.
Je mi líto, ale téma odpustků za zemřelé mi nahání strach. Připadá mi děsivé, že duše mých zemřelých nebudou mít díky mně (což je dost nespravedlivé), nikdy pokoj a klid.
...
Abych to uvedla na správnou míru, jsem věřící, na bohoslužby chodím pravidelně, a když tatínek umíral, do poslední chvíle jsem se za něj modlila. Myslím, že úplně stačí to, že se za posledních 10 let dost trápil a hlavně si dost vytrpěl v posledních měsících. Nevím, proč by mělo záviset to, jak dlouho bude (jestli vůbec bude) procházet očistcem na tom, jestli já splním podmínky, pro získání odpustků (nesplňuji podmínku přijetí svátosti smíření a eucharistie), což je přeci MÁ VINA a můj zemřelý tatínek za to absolutně nemůže.
...
Myslím si, že když se za jeho klid budu úplně normálně a upřímně modlit, že je to tak nějak postačí. Jestli byste mi nemohli úplně normálně odpovědět, omlouvám se, ale ne citáty z Bible, ale nějak více srozumitelně, protože si myslím, že i spoustě jiných lidí může toto téma přinést spíše smutek, výčitky a strach o své zemřelé blízké, což by určitě nemělo být účelem dušičkového období.

Milá…
Svým dotazem dokazujete, jak láska nikdy nekončí. Není zničena smrtí, jen se projevuje jinak. Odpustky jsou těžké téma i pro mě, a tak se pokusím popsat, jak jim jako laik rozumím.

Věřím, že samotná podstata Boha je láska. Ale co to vlastně láska je, co to znamená milovat, to se celý život učíme. Postupně objevujeme další a další rozměry tohoto Slova. V poslední době nějak víc vnímám, že jsme všichni součástí Kristova těla. Je to opravdu jeden organismus. A jako v lidském těle, tak i v těle Kristově – v církvi, se navzájem velmi ovlivňujeme, jsme nějakým způsobem ,,závislí‘‘ na těch druhých. A čím jsme si blíže, tím se ovlivňujeme více.

Protože nás Bůh stvořil k svému obrazu, máme být také láskou. Ale svobodná vůle nám umožňuje i láskou nebýt, zvolit cestu smrti, bolesti, zranění. Hřích – naše dobrovolné rozhodnutí proti Bohu, má dvojí následek - věčný a časný. Těžký hřích ruší naše společenství s Bohem a bere nám spásu. Lehký hřích nás poškozuje, deformuje – nás i celé Kristovo tělo – církev. Ježíš svou smrtí na kříži vzal na sebe naši vinu – trest, za to, co jsme udělali zlého, přijal a protrpěl on sám. Hřích je nám odpuštěn (pokud ho vyznáme a s lítostí prosíme o odpuštění) a tím je zrušen následek věčný. Ale časné důsledky zůstávají. Když zapálíte les a on shoří, Vaši vinu může vzít na sebe někdo jiný a přijmout za Vás trest – zaplatit, případně jít i do vězení. Ale les shořel, to už nikdo mávnutím kouzelného proutku nezmění. A to je důsledek časný. A je třeba mnoho úsilí a času, než vyroste les nový. Tak tahle nějak podobně je to asi s následky našich hříchů. A s těmi je potřeba také nějak naložit. A tady mohou pomoci odpustky.

Bůh je nejen milosrdný, ale také spravedlivý. Nic se nestane jen tak. Naše myšlenky slova i skutky bere Bůh velmi vážně. I to je jeden z projevů zralé lásky.

Někde jsem četla na téma odpustky - ,,...tyto úkony církev nikomu přímo nenařizuje, a není řečeno, že jiná forma zbožnosti nemůže zemřelým pomoci. Na druhé straně je projevem důvěry v duchovní sílu církve, když se připojíme k tomu, co katolíci celého světa v duchu společné modlitby takto konají....‘‘Takhle se mi to zdá přijatelné.

To, co je po smrti si stejně jen můžeme představovat a domýšlet v rámci lidské logiky. Myšlení Boží není myšlení naše.

Rozumím tomu, že nechcete, aby tatínek byl nějak závislý na Vás. Ale my jako lidé jsme opravdu ,,závislí‘‘jeden na druhém. A čím větší blízkost, tím více. I Vy jste byla a jistě ještě jste ovlivněna svým tatínkem. Jistě bylo mnoho dobrého, co jste od něj přijala, ale určitě Vám zanechal i něco, co Vám dobře nedělalo, možná Vás to ovlivňuje dodnes. To není nic proti Vašemu tatínkovi. Každý z nás dělá chyby, každý z nás je hříšník. Zdá se mi, že si stále velmi málo uvědomujeme naši propojenost a zároveň jedinečnost.

A tak, ať chcete nebo nechcete, opravdu se s tatínkem navzájem ovlivňujete i teď. Vy můžete za něj prosit Boha – tak, jak Vám to situace a okolnosti dovolují, a on jistě s láskou a požehnáním ,,dohlíží‘‘ na Vás. Láska přece nikdy nekončí.

Nenechte se znepokojovat tím, co nemůžete. Jen se možná trochu více podívejte na sv. smíření a eucharistii. Zda opravdu není cesta, abyste tyto velké dary mohla také využívat. A nejen pro tatínka, ale i pro sebe. (Jako jediný vážný důvod nemožnosti přijímat mě napadá rozvod a nový sňatek – ale i tady je někdy cesta pootevřená.) Nechci se Vás nijak nemile dotknout – jen mi zkušenost říká, že to, co se nás hodně dotkne – ať už positivně nebo negativně, není žádná náhoda, ale výzva, že má být v našem životě něco jinak.

Kéž dobrý Bůh žehná a chrání Vás i všechny, které máte ráda. Pokojné dny.

Kategorie otázky: Víra – nauka víry, katechismus, Modlitba