Nesrovnalosti desatera: zobrazování Boha, slavení neděle

Dobrý den, po určitém váhání jsem se rozhodl napsat své dotazy ohledně víry, které mi dlouhodobě nedávají smysl a osobně je nedovedu překonat. Za každou odpověď budu rád, jelikož „běžné“ odpovědi, které jsem schopen dohledat, mi připadají značně nedostačující.

1) Boží přikázání: nezobrazuj Boha. Jak je možné, že když je v desateru napsáno (zkráceně) „nezobrazuj si Boha“, můžeme v dnešních kostelech zcela běžně spatřit zobrazení Ježíše, ale i Ducha svatého a někdy i Boha Otce? Nikomu v mém okolí to zjevně moc nevadí. Mně se to zdá dost jasně řečené.

2) Boží přikázání: slavení soboty. Ohledně slavení neděle místo soboty jsem přečetl již několik textů, nicméně  uvedené důvody mi nepřipadají oprávněné ke změně desatera. Pokud by Bůh opravdu chtěl, abychom slavili neděli, neměla by o tom být v Bibli alespoň jedna jasná zmínka?“

 „Nemělo by desatero být nezměnitelným a věčným zákonem?“ Pokud se změnil tak zásadní zákon z vůle člověka, jakým desatero je, zcela se mi rozpadá autorita Bible jako takové a přenáší ji na omylného člověka, který v mých očích dělá chyby a historie je bohužel plná těchto omylů a žádná z církví nemůže s čistým svědomím říci, že je omylů prosta. „A pokud se mýlila v jiných zcela zásadních otázkách, nemůže se plést i v tomto?“

3) A ještě dotaz na vyhnání Adama a Evy z ráje. "Proč vševědoucí Bůh stvořil okolnosti, které přímočaře vedli k vyhnání člověka, když předem věděl, že Eva i Adam selže, jakmile tyto okolnosti (strom poznání, had, jablko) budou (jím) stvořeny?" Mohla se Eva svobodně rozhodnout, že neutrhne jablko ze stromu poznání, kdyby k tomu nebyl stvořen had, který ji k tomu nabádal?

Dobrý den,
všechny Vaše otázky vycházejí ze společného kořene. A tím je problém, jak a kdo má vykládat Písmo. Že nemůžeme všechno vykládat doslovně, na tom se asi shodneme (jinak byste se asi ptal na jiné věci – například na stvoření světa v 6 dnech, proč se stvořený svět nezhroutil, když sedmého dne Hospodin odpočíval, jestli je Bůh opravdu tak žárlivý, jak se říká v žalmech, proč si odporují údaje o Ježíšově životě ve 4 evangeliích atd.).

Bible tedy není vůbec snadná k pochopení. Jsou tu různé žánry, obrazná mluva, tajemné významy. Kdo si myslí, že může Bibli porozumět bez klíče, ten si brzy vytvoří nějaké své náboženství. V dějinách se to děje neustále: pořád se od hlavního kmene křesťanství odštěpují nějaké nové církve a denominace, protože si zrovna někdo usmyslel, že bude to či ono místo v Bibli chápat po svém.

Ale kdo má tedy ten klíč? Ten, komu ho Pán Ježíš předal po svém vzkříšení, a sice sbor jeho apoštolů (Lk 4,45: „Tehdy jim otevřel mysl k pochopení Písem.“) Apoštolové byli Židé a tedy Písma dávno znali, ale přesto jim Pán musel „otevřít mysl“, aby jim rozuměli nově, plně, ve světle Kristova vzkříšení. V tu chvíli šlo jen o knihy, které máme dnes v kánonu Starého zákona. Nový zákon bude teprve vznikat, a budou ho psát samotní apoštolové a jejich učedníci. Apoštolové budou předávat vkládáním rukou tohoto Ducha, který „otvírá mysl k pochopení Písem“, svým nástupcům. A ti budou dál předávat to samé učení, pochopení Písem, a také Nová Písma napsaná apoštoly. Tato „tradice církve“ (tradere = předávat) trvá až do dnešních dní. A byli to právě nástupci apoštolů (biskupové spolu s papežem), kdo definitivně rozhodl, které knihy jsou skutečně křesťanským Božím slovem a které nikoliv. Můžeme tedy zodpovědně říct, že Bible je v rukou nástupců apoštolů: nejen její výklad, ale samotný její vznik a vymezení. Bible bez církve je starověký text jako každý jiný, záhadný a tajuplný, který připouští mnoho různých výkladů, často rozporných. Chceme-li ji číst jako křesťané, musíme ji číst spolu s církví a v církvi. „Buďte si však vědomi toho, že žádné proroctví v Písmu není ponecháno soukromému výkladu“ (2 Petr 1, 20).

Tak to byla jen předehra. A teď se podíváme v tomto „apoštolském světle“ na ta místa, která Vám dělají těžkou hlavu. Nejspíš budu podávat tytéž výklady a rozuzlení, které už jste četl a znáte je. Těžko vymyslím něco nového, objevného – a ani to není mým cílem. Budu jen předávat „smysl Písem“ tak, jak ho už dva tisíce let předává církev, protože ona má křesťanský klíč i k pochopení Starého zákona. Je tedy jisté, že Židé čtou v Písmu něco jiného než křesťané.

1) Pán Ježíš říká, že nebude zrušena ani čárka ze Zákona, dokud se všechno nenaplní. Tím spíš tedy z Desatera, které je srdcem Zákona. I druhé přikázání musí tedy být naplněno, ale ne vnějším způsobem: musí být v nejvyšší míře naplněn jeho vnitřní smysl.
Druhé přikázání zní ve verzi Exodu (20) i Deuteronomia (5) přibližně stejně: „Nezobrazíš si nic, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit.“ Ty dvě poloviny přikázání patří nerozlučně k sobě. Smysl nezobrazování byl jasný – ne zakázat umění, ale zakázat nepravý kult. Kočovní pastevci nejspíš nebyli v pokušení vytvářet sochy a obrazy, aby jimi naplnili galerie, zato však byli neustále v pokušení vytvořit si svého boha – po vzoru okolních národů. Druhé přikázání znamená: nepodlehněte představě, že cokoliv na nebi nebo na zemi by mohlo být podobné Bohu nebo snad dokonce že by to mohl být Bůh!
Kdyby zákaz zobrazování čehokoli na nebi i na zemi platil absolutně, Bůh by byl první, kdo by ho porušil: přikázal totiž Izraelitům (hned po zjevení Desatera na Sinaji) odlít sochy cherubů nad slitovnicí (Ex 25,18)!
Jenže člověk je pořád v pokušení dělat si z něčeho boha. Přesně to, a ještě přísněji než židům, se zapovídá i křesťanům. Nic stvořeného nemá nárok být pro nás obrazem Boha, natož abychom se tomu klaněli.
Tento jediný, lidmi nezobrazitelný Bůh však sám vyšel vstříc naší tělesnosti a pozemskosti. Sám se zviditelnil, zhmotnil, vzal na sebe tělo. Sám sebe zobrazil. On sám jakoby „zrušil“ své přikázání, ale ve skutečnosti zrušil jen vnější obal, nikoliv vnitřní obsah – ten naopak naplnil. Od nynějška víme, jak vypadá Bůh, náš Spasitel: zbičovaný, ukřižovaný, muž plný bolesti. A pak vzkříšený a vystupující na nebesa. Takového ho můžeme zobrazovat, vždyť přišel právě proto, abychom ho na vlastní oči viděli. „Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme…“ (1 Jan 1,1) Bůh nám zakázal dělat si obraz Boha, protože nám sám chtěl ukázat svoji tvář. My si ji zobrazováním už jenom připomínáme, aby nejen mysl a srdce, ale i naše oči byly zasaženy jeho láskou. A s ním už můžeme zobrazovat veškeré jeho dílo – ne abychom se tomu klaněli, ale abychom se tím víc klaněli Bohu a vzdávali mu díky. A tak obrazy a sochy už neslouží ke kultu falešných bohů, ale právě k naplnění prvního a druhého přikázání: klanět se jedinému Bohu.

2) Co se týče slavení soboty nebo neděle, budu snad stručnější. Zaprvé znovu odkazuji na tradici církve. Církev sama má právo vykládat Písma v Duchu Ježíšově. Jestliže už apoštoly a prvotní křesťany jakási bytostná potřeba nutkala radostně slavit Pánovo vzkříšení (a myslím, že je to docela pochopitelné), kdo jsme my, abychom to měnili? A zadruhé – zase to byl Pán Ježíš, kdo jako první „rušil“ přikázání o sobotě. Vždyť se přece kvůli tomu věčně s farizeji dostával do sporu. V sobotu uzdravoval, jeho učedníci mnuli klasy a vůbec chodili (jistě víc kroků, než bylo povoleno). Sám řekl, že člověk je Pánem nad sobotou. A přitom prohlašuje, že „nepřišel zákon zrušit, ale naplnit“. Jak to tedy myslel? Jediný možný výklad je ten, že naplnění „soboty“ spočívá v něčem jiném než v tělesném klidu. V čem? V tichu hrobu Bílé soboty. V tichu mysli, v němž umlkne naše horečná činnost a my se zastavíme a ohlédneme, co jsme vlastně udělali, případně způsobili. V tomto tichu před vzkříšením můžeme zahlédnout hrob, v němž leží ukřižovaný Bůh. Teprve když si sedneme k hrobu s pláčem nad svými vinami, můžeme zažít slávu vzkříšení „prvního dne po sobotě“. Radost nového začátku. Kdo by neslavil a nejásal? Naplněním přikázání o slavení soboty není ani tak naše neděle, jako spíš naše vědomí vlastní nedostatečnosti, pokání a snaha o nápravu, důvěra a naděje, které předcházejí slávě vzkříšení.

3) Odpověď na třetí otázku bude ještě stručnější, právě proto, že je to otázka nejkomplikovanější a ve skutečnosti by vyžadovala celý traktát o Božím předvědění a svobodě člověka – a stejně by otazníky zůstaly, protože tenhle vztah zkrátka převyšuje lidskou představivost. Pro začátek jenom tolik, že „podmínky“ rozhodně svobodného tvora nedeterminují k jedinému rozhodnutí. Bůh samozřejmě ve své vševědoucnosti předem ví, jak se tvor rozhodne, ale to neznamená, že ho k tomu nutí. Copak strom s plody napohled chutnými nás nutí, abychom z něj utrhli a jedli, když navíc od zkušenějších víme, že jeho plody jsou jedovaté? Nebo když někdo člověka přesvědčuje, aby si dal panáka před jízdou, na povzbuzení – copak nemůžeme použít vlastní rozum a vůli k tomu, abychom odolali? To, že neodoláme, Bůh sice ví, ale to neznamená, že jsme k tomu byli nuceni. Bůh samozřejmě mohl stvořit svět, ve kterém bychom se nemuseli rozhodovat, jestli budeme věrní nebo nevěrní, protože by neexistovaly žádné alternativy – ale jak by se pak osvědčila naše láska ke Stvořiteli a naše poslušnost?

Délka odpovědi přesáhla délku dotazů, ale nevím, jestli vám to k něčemu bude. Uchopení víry se totiž neuskutečňuje ani tak v přemýšlení a v logice, ale v modlitbě. Je potřeba stále prosit a neustávat, aby nás Pán zakořenil ve své církvi a skrze ni nám mohl dát svého Ducha k pochopení Písem.

Linka víry

Kategorie otázky: Víra – nauka víry, katechismus