Nedokážu přijmout Boží odpuštění...

Vyrůstal jsem ve věřící rodině, ministroval jsem, nějak se i snažil modlit... Když se ale podívám zpět, nemůžu říct, že bych v Boha věřil. Spíš mi přijde, že jsem si víru namlouval, i když v kostele jsem se cítil vždyky dobře.

Posledních pár let se snažím Boha přijmout. Snažím se chodit pravidelně do kostela, ke zpovědi, modlit se. Vždy Boha chvíli cítím, vím, že mě slyší, ale častěji mám pocit, že se mnou není, jako bych mluvil do prázdna.

Nedávno se ve mně ale něco zlomilo. Po jednom zážitku jsem pochopil,  že problém je se mnou, ne s Bohem. Bojuji s neodpuštěním, hlavně vůči mojí osobě. Udělal jsem spoustu chyb, které si nedokážu odpustit, ... nemůžu říct, že bych sám sebe měl kdo ví jak rád. Druhým lidem zvládnu odpustit a pochopit je o dost lépe než sebe.

Mám pocit, že nedokážu přijmout Boží lásku a odpuštění, protože si to nezasloužím. Jakmile začnu vnímat Boží blízkost,  útěchu, klid, možná i naději v odpuštění, tak se zablokuji, utíkám. Svým způsobem se toho asi bojím. I když se snažím pomáhat, vím, že jsem udělal i něco dobrého, stejně mám pocit, že si odpuštění prostě nezasloužím.

Nechápu, proč by zrovna mně měl Bůh odpustit a milovat mě? Vlastně si to ani nedokážu představit. Je to krásný pocit vnímat Boha, ale vůbec nevím, jak se láska přijímá a ještě tak veliká? Jak si zvládnout odpustit, jak pochopit, že mě Bůh má rád a chtěl by se mnou být, ať jsem, jaký jsem? Děsí mě to, že jsem jen obyčejný člověk, který Boha opakovaně zklamal, že ho zklamu zas.

Děkuji za odpověď, krásný den.

Milý ...

Děkuji za Vaši upřímnost. Mluvíte o neodpuštění sobě, které Vám brání v tom, abyste mohl být s Bohem. Máte pocit, že si Boží lásku nezasloužíte. Utíkáte. Bojíte se. Nemůžete pobrat, že by Vás Bůh mohl milovat bez podmínek. Přes všechno…Bojíte se, že ho zklamete, selžete…

Vlastní selhání je jako hnojivo pro náš růst v lásce

Milý ..., protože jsme lidé a nejsme Bůh, selžeme nějakým způsobem všichni. A On s tím počítá. A také počítá s tím, že právě skrze naše viny, selhání, nešikovnosti a slabosti máme šanci povyrůst. Říká se, že tohle všechno je jako hnojivo pro náš růst k větší lásce. Ať už k sobě nebo k druhým a možná i k Bohu.  S vědomím Jeho lásky přes všechno, co jsme ntaropili. (Paradoxně bychom měli ta svá selhání svým způsobem milovat, protože skrze ně jsme schopni něco pochopit, nahlédnout a pak třeba i v životě srovnat, přestáváme být slepí...)

Bůh neustále vnímá krásu, se kterou nás stvořil

V té bezpodmínečnosti se právě Jeho láska liší od té naší. Možná proto, že vidí víc, dál než my. A vnímá nás, naši – Vaši originalitu, na které si dal záležet tak, že nikdo není stejný jako Vy. A tak právě vnímá tu krásu, se kterou jste se mu bezpochyby povedl (vážně, nepovedené kousky nedělá:) a dívá se na Vás jakoby skrz to, co se na Vás nalepilo (protože špatné jednání vážně není Vaše podstata, dal Vám ji krásnou a čistou), dívá se tedy na Vás ve Vaší podstatě. Miluje Vás i s těmi nabaleninami, (jistě, nabaleniny nikoliv) a tvoří vše tak, aby i ony Vás mohly přivést právě k Vaší podstatě a mohl jste stavět na tom, kým jste a ne na tom, co se snaží Váš obraz přemalovat.

Je třeba vyjít ze sebespravedlnosti

Zkuste najít, možná znovu najít, to, kým jste. Jste milovaný. Jste Boží dítě. Jeho vlastní. Drahý, vzácný. Krásné je, že když ho přijmete za svého Otce, za svého přítele, který Vám je nablízku, který Vám pomáhá, který je na Vaší straně,  pak nemusíte hrát roli Boha Vy. Takže když Bůh řekne: "odpouštím Ti", jak bychom neměli odpustit i my sami sobě? Nejsme víc než Bůh… Ano, chce to trochu pokory (o kterou ho můžete žádat), abychom vyšli ze sebespravedlnosti. Abychom dokázali přijmout to, že nám je vážně odpuštěno – a tedy není na místě vléci své viny dál jako břemeno.

Strach ze selhání nás nesmí ochromovat - je třeba žít

Boží odpuštění sice nesmaže to, co se stalo, ale nechá to v historii, na tom místě, kde se stalo, aby se člověk mohl nadechnout, předat do Boží ruky své balvany a aby poučen mohl vyjít na další cestu. Vyjít vybaven zkušeností, že tamtudy už cesta nevede, a tedy zas o krůček blíž tomu, aby mohl být sebou. Jenže – je to cesta. Trvá celý život, než člověk vroste jakoby zpět do své kůže a nepotřebuje berličky těch falešných obleků. Bůh počítá s tím, že si je z nejrůznějších důvodů budeme opět oblékat, třeba svým nepochopením, nezkušeností, svévolí, apod. Ale mnohem důležitější je to, že Bůh nám je pomáhá svléct. Jeho nemůžete zklamat tím, že něco vyvedete. Mnohem víc ho zklamete tím, kdybyste nechtěl dělat pokrok v lásce – a to i k sobě – a trval na svých vinách jako na něčem, co je jako cejch a který si musíte nechat. Mnohem horší by bylo, kdybyste pro hrozbu ze selhání nežil svou identitu. On na Vás vážně spoléhá, že budete živý. Že budete tím, kým Vás chtěl mít. Protože to je vůbec nejlepší plán ze všech. A vylupuje se postupně…

Svá selhání a strach vložte do nekonečně laskavých Božích rukou

Milý ..., nebojte se prosím. Zkuste s Ním vstoupit do vztahu. Vezměte to, co si nesete jako svá selhání a strachy a představte si, jak vše vkládáte do nekonečně velkých a nekonečně něžných a nekonečně laskavých Božích rukou. A představte si, že On se nedívá na své dlaně a Vaše viny v nich, ale do Vašich očí a s radostí a úsměvem Vás vítá. Protože pro Něj jste důležitý Vy a ne Vaše hříchy. S nimi si On ví rady. (My často ne, a tak je moudré předat tam, kde je o ně postaráno...:) Buďte před ním autentický. Mluvte s ním o svém strachu, o svých radostech o tom, co Vám nejde, co byste rád. Buďte si jistý, že Vám bude naslouchat, jako byste byl jediný na světě. Dovolte mu, aby Vás mohl milovat. Stačí mu v srdci otevřít dveře. Pozvat ho dál. On Vás povede. Možná to hned nepoznáte, ale za čas, až se kouknete zpět, to pochopíte. Už jen to, že jste napsal je krok, který může být vedený Duchem svatým. Možná osobní pozvánka…

Beru Vás s tím do modlitby a moc Vám přeji, abyste dokázal vstoupit do vztahu vzájemného milování s Bohem bez strachu a s důvěrou.
 

Kategorie otázky: Sebepřijetí, Svátosti, zpověď, biřmování, sv. nemocných, Pochybnosti a krize víry