Nechci být pokřtěný!

Dobrý den.
Celý svůj dospělý život cítím nepříjemný pocit křivdy. Jako pokřtěný jsem byl nucen chodit do náboženství, odkud mě ve třetí třídě vyhodili, protože jsem měl často otázky, na které farář neznal odpovědi. Všechno postrádalo jakoukoliv logiku. Už tehdy jsem pochopil, že celý ten tyjátr kolem boha (jedno kterého) je jen způsob, jak pohybovat davem žádaným směrem a křest je jen způsob, jak vychovávat další poslušné ovečky. (Přes kritický podtón respektuji právo člověka věřit, čemu chce)

Jak je patrné, nejsem tedy věřící ani náznakem, přesto cítím onu křivdu, že někdo, tj. mí rodiče, resp. prarodiče, rozhodli o mém životě bez mého vědomí a souhlasu a přihlásili mě k církvi, se kterou nechci mít nic společného. Kdybych chtěl být křtěný, nechám se pokřtít sám v dospělosti, jenže, nikdo se mě neptal a ani nepočkal, až k tomu budu moct taky něco říct.

Někde jsem tu četl, že křest je smlouva s bohem. Těžko si to s ním vyřídím, když v něj/ji/to nevěřím, takže to považuji za smlouvu s církví, která zmíněné provedla. A každá smlouva lze vypovědět/anulovat/prostě zrušit (za určitých podmínek).
Protože církev je to jediné, až bolestně skutečné, předpokládám, že bych měl věc řešit s církví. Jenže jak? Na koho se obrátit?

Jít do kostela a z knihy křtů vytrhnout list se svým jménem mi přijde jako zbytečně extrémní, proto budu vděčný za radu s, přece jen, smířlivějším řešením.

Spáchat zločin, který by mě křtu "zbavil" mi taky nepřijde příliš kreativní, navíc jsem skrz na skrz dobrák, těžko budu někomu ubližovat z takového důvodu.
 

Dobrý den,

 z Vaší otázky cítím opravdu pocit křivdy i snahu se této křivdy zbavit pokojným nekonfliktním způsobem. Pokusím se o pomoc.

V křesťanství je křest považován za nesmazatelný charakter. Mohl byste jít na příslušnou farnost, kde jste byl pokřtěn a požádat o formální vystoupení z církve, farář by udělal poznámku k údaji o Vašem křtu, ale to by samotný křest nezrušilo. Rovněž ani jakýkoli hřích. Pokud byste udělal opravdu cokoliv, a pak toho po letech litoval a toužil svůj život vrátit k vyznávání křesťanské víry, tak by vás už nikdo znovu nekřtil, ale své vyznání a projev lítosti byste učinil ve zpovědi.

Také dovolte až opovážlivě odhadovat, že Vaši rodiče a prarodiče nechtěli pro Vás nic špatného. Tím, že Vás nechali pokřtít, sledovali cosi ušlechtilého. Nezlobil bych se na ně, dělali to z dobré vůle.

Když si povídám s lidmi o křtu dětí a o jeho významu, přirovnávám křest k bohatství ukrytém v trezoru za obrazem v obýváku života. Bohatství tam je, rodiče by měli být schopni Vám o něm říci a prozradit Vám i kódy, jak z něho čerpat. Tam to někdy – a ve Vašem případě je to doslova ukázkové – drhne. Umím si představit, že jste nebyl obklopen těmi, kteří by Vám byli schopni prezentovat víru nezkomoleně. Někdy se lidem po jejich vyprávění nedivím, že „v takového Boha nevěří“. Mají ušlechtilejší představu skutečnosti, kterou můžeme nazvat Bůh.

Sám jsem pokřtěný až jako patnáctiletý a moc mne potěšila reakce táty, který sám nevěřící prohlásil: „Bůh nikdy nikoho nezkazil. To maximálně lidé.“ A křest mi tenkrát dovolil. Bůh, tak jak ho lidem popsal Ježíš Kristus, je milující otec, někdo, kdo je blízký, cítí s námi, neopouští nás v životních nepřízních. Moc bych Vám přál takového Boha zakusit, jeho nenucenou diskrétní přítomnost, jeho podporu.

Určité řešení, které Vám nabízím, je přestat se tím, co se stalo zabývat. Nechat trezor trezorem. On tam je, nijak Vám přeci nepřekáží. Překáží Vám pocit křivdy. Je to investice, kterou přeci vůbec nemusíte využívat a ne nějaká překážka nebo povinnost, ke které se musíte hlásit nebo cokoliv plnit. Možná takových nevyužitelných investic Vaši rodiče a všichni, kteří Vás doprovázeli do dospělosti, učinili víc. Mnohé Vás třeba ani netrápí jako křest. Zařaďte i ten mezi to, co v životě ani neaktivujete. I když kdo ví… Život je překvapivým dobrodružstvím.

Křest je opravdu smlouvou. Na prvním místě nabízí Bůh, druhá polovina je Vaše odpověď. Co když neodpovíte? Bůh svou nabídku nestáhne, protože je v nabízení věrný a vytrvalý, ale Vy dnes, zítra, za pět let prostě neodpovíte. Bůh se nedá ukřivdit. Na to je příliš velkorysý. Nemějte o něj strach.

Prosím, nezlobte se na své rodiče, že se Vám snažili dát to, co třeba považovali za dobré. Třeba Váš pocit křivdy odezní.

To Vám přeji z celého srdce.

Kategorie otázky: Dějiny církve, výhrady k církvi