Nechápu pojem věčnosti a nesmrtelnosti duše

Dobrý den, již delší dobu pochybuji o správnosti katolické nauky. V posledních dnech se tyto pochybnosti sjednotily do tohoto problému: Duše je nesmrtelná (věčná). Proto tedy musí býti mimo čas (nad časem). Časem totiž všechno vzchází a zaniká. Chápu, že tyto duše se dělí na šťastné a nešťastné, podle toho, jaké jsou (jak využily/ by využily/ využijí vstup do času). Nechápu ale, jak může býti stav duše nad časem ovlivněn událostí, která se stala v čase (oběť Ježíše Krista). Další otázkou je mi vzkříšení těla. To je zřejmě druhý vstup duše do času, který ale (na rozdíl od toho prvního) trvá věčně. To se mi jeví jako rozpor. Nekatolickým řešením by bylo nekonečné opakování všeho stvoření, ale to by byly vzkříšeny všechny duše, ne jen ty dobré. Děkuji za odpověď a přeji pevnou víru. 

Milý ...
problémy s časem a věčností jsou opravdu vážné, protože naráží na meze naší lidské představivosti. Snad se nám to podaří aspoň trochu rozmotat. Omlouvám se, že to bude asi trochu dlouhé, ale jinak to nejde.
Boží a lidská „věčnost“ totiž není to samé. (To ostatně platí o všem, co o Bohu říkáme – pro Boží realitu totiž nemáme slova ani představy, tak si je vypůjčujeme z lidské zkušenosti, ale musíme s nimi udělat několik kosmetických úprav, než je použijeme na Boha. Nejdřív je musíme „znegovat“, a pak vyvýšit nad veškerou míru. Například: Bůh je moudrý ÚPLNĚ JINAK a NEKONEČNĚ VÍC, než je moudrý i nejmoudřejší člověk.)

Věčnost ve smyslu jediného nedělitelného NYNÍ se týká jen Boha samého. Když říkáme o něčem stvořeném, že je to „věčné“, mluvíme o věčnosti jenom v odvozeném, analogickém smyslu. Ať už jsou to andělé nebo lidské duše, jejich věčnost je jenom nekonečný sled okamžiků, který má ale začátek (andělé i lidé jsou v určitém okamžiku stvořeni, předtím nebyli). Bůh o nich rozhodl, že je stvoří tak, aby nikdy nezanikli. A to je ta jejich „věčnost“. Proti Boží věčnosti je to asi takový rozdíl, jako „život člověka“ a „život knihy“. O knize také můžeme říct, že má jakýsi život, ale ve srovnání s člověkem to vlastně žádný život není. Některé podobnosti tam sice najdeme, ale podstata je zcela jiná. A tak je to i s Boží a stvořenou věčností, láskou, moudrostí atd. Všechno, co o Bohu vypovídáme, je v něm zcela jiné než ve stvořených věcech. Říkáme, že v Bohu jsou všechny tyto dokonalosti v plnosti, ale ve stvoření jen analogicky.

Ale vraťme se k věčnosti. Už tedy víme, že věčnost andělů a lidských duší není zcela „bezčasová“ přítomnost, ale že je to jakýsi nekončící sled okamžiků. Jsme tedy v pokušení říct, že to tedy je čas, který prostě jen nemá konec. Ale tak to také není. Je to jiný čas, než ten náš pozemský, který je určován a měřen vztahem k prostoru a pohyby nebeských těles. Vždyť tělesné rozměry ani nebeská tělesa „tam“ nebudou. Čím se tedy budou ty „okamžiky“ počítat, jak bude vypadat čas bez časomíry i bez jasně definovaných prostorových vztahů? Zvláštní, že? Musíme přiznat, že tahle úvaha trochu přesahuje naši představivost.

Tak, a teď se konečně snad dostaneme k tomu nejdůležitějšímu. Lidské bytí bylo Bohem stvořeno tak, že má svůj počátek v pozemském čase, který je určován prostorovými souvislostmi a pohyby nebeských těles, a po smrti bude plynule pokračovat v „jiném prostoru a čase“. Nejprve bez těla, a po vzkříšení i s tělem, které bude mít v tomto jiném světě jiné vlastnosti, které nebudou respektovat např. neprostupnost těles, tak jak ji známe z našeho světa (viz procházení vzkříšeného Krista zavřenými dveřmi). Tuto jinou realitu nazýváme „věčností“ ze dvou důvodů: jednak proto, že ve srovnání s naším světem, kde všechno musí skončit, to opravdu bude věčnost. A jednak proto, že budeme určitým způsobem účasti Boží věčnosti. Uvidíme Boha tváří v tvář, i když jen tak, jak jsme toho jakožto stvořené bytosti schopni.

A jaká je tedy souvislost mezi naším časem a naší věčností? Naprosto zásadní. Byli jsme Bohem vyprojektováni tak, abychom ZDE NA ZEMI vybudovali všechno, co si s sebou potom odneseme do „věčnosti“. V okamžiku smrti končí stavba našeho domu, ve kterém budeme už navždy bydlet. Ještě je možné ho uklidit, umýt okna a podlahy (v očistci), ale stavba je hotová, už se nedá přidat ani cihla. Na tomhle našem pozemském čase tedy závisí celá naše věčnost. Jenže – ouha. Stala se chyba. Došlo k porušení lidské přirozenosti, a to natolik, že člověk není schopen na tomto světě dosáhnout dokonalého stavu, stát se tak dobrým člověkem, postavit dům svého lidství na bažinách hříchu tak, aby se mu v něm šťastně žilo celou věčnost. Ať dělá co dělá, všechno je znehodnoceno stavem hříchu, odklonem od Boha. Proto se Bůh sklání k nám a posílá na zem svého Syna. Jeho kříž je takový záchranný člun poslaný od Boha do našeho pozemského prostoru a času. Když do něj TADY A TEĎ skočíme s vírou a láskou, jsme zachráněni pro věčnost. To je smysl „vtělení“, a právě tímhle prolomením Boží věčnosti do naší časnosti je křesťanství jedinečné. Všechna ostatní náboženství vyznávají transcendentního, nedosažitelného Boha v nebesích. Jediný křesťanský Bůh, v osobě Ježíše Krista, se sklání k pozemskému bytí člověka a sám ho pozvedá k sobě.

A ještě poslední poznámka: vzkříšení těla se týká všech, dobrých stejně jako zlých. Jedni budou svou věčnost prožívat v blaženosti (ne ale v nějaké statické nudě, jak si to často lidé myslí, právě proto, že si lidskou věčnost představují jako jeden neměnný okamžik), a druzí v zoufalství, protože budova jejich lidství se nedala postavit v bažině hříchu, ani nenastoupili do záchranného člunu, který by je odvezl do nového světa bez bažin.

Při všech našich úvahách ale nesmíme ztratit ze zřetele, že jsou to jen „aproximace“, nedokonalé přibližování a nakukování za závěs. Jsou to skutečnosti, které nás naprosto přesahují a které stejně nepochopíme dřív, než je uvidíme tváří v tvář. Věřím, že se dočkáme. Kdyby ale bylo ještě něco k dovysvětlení, neváhejte klást další otázky.
 

Kategorie otázky: Víra – nauka víry, katechismus, Eschatologie