Mohu se považovat za křesťana?

Dobrý den,
asi dva roky přemýšlím o věcech víry a myslím, že po přečtení mnoha knih a studiu bible můžu říci, že věřím v Boha. Snažím se dodržovat desatero a snažím se žít a chovat co nejlépe, i když je to často obtížné. Už dlouho přemýšlím, že zajdu za naším farářem a jaksi vstoupím do života církve, ale má to jeden háček a to ten, že se mi protiví žít ve společenství (jsem poměrně dost samotářský člověk). Často se sám sebe ptám jestli jsem skutečně křesťan, nebo si na něj sám před sebou hraji, když to pak nechci spojit se svým veřejným životem. Do kostela chodím, ale spíše občas, a ne na naší vesnici, ale ve městě ve kterém studuji. Chci jen dodat, že se mi učení katolické církve zdá správné, ale mám odpor k životu ve společnosti (asi to souvisí s pár věcmi které jsem zažil ve svém dospívání). Svou víru považuji za velmi soukromou věc (což neznamená že bych zapíral Krista, když se mě na to někdo zeptá). Mohu se považovat za křesťana a katolíka? Děkuji Vám za odpověď.

Zdravím Tě,

Jsem moc rád, že jsi důkladně studoval různou literaturu a dospěl jsi k tomu, že jsi věřící, že je pro Tebe cesta víry cestou, kterou sis vybral. Je také hezké vidět, že sis našel i společenství - církev, ke které chceš patřit.

Ptáš se, zda se můžeš považovat za křesťana, pokud nechceš žít ve společenství a současně dodáváš, že nechuť žít ve společenství může souviset s něčím, co jsi prožil v době dospívání, takže z toho usuzuji, že se jedná o nějaké "společenské zranění".

Asi bych začal tím, kdo se může považovat za křesťana - křesťané byli nazváni křesťany proto, protože to byli "kristovci" - tedy lidé, kteří patří Kristu.

Je jasné, že se to nestane hned, člověk může v této věci mnohokrát selhat, ale důležité je, že je to cesta, že je to nasměrování života.

Co znamená "patřit Kristu"?

1) Člověk patří Kristu tehdy, když jej postaví na první místo ve svém životě, když chce žít podle Jeho slov, učí se dívat na sebe i na svět Jeho očima, přijímá Boží slovo a snaží se jej naplňovat ve svém životě.

2) "Kristovec" se od Ježíše učí přijímat odpuštění i uzdravení, předkládá mu své hříchy, zranění, vztahy a prosí o odpuštění, uzdravení i narovnání.

3) Dalo by se říci, že křesťan je člověk, který se rozhodl potřebovat Krista.

Bůh zve člověka do společenství - jednak do společenství se sebou samým, ale také do společenství s druhými lidmi. Vyvstávají mi na mysli úryvky Písma, které o společenství mluví - např.:

J 15,12 (Janovo evangelium, kapitola 15, verš 12) - Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás.
Mk 12,31 - Druhé je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe!‘ Většího přikázání nad tato dvě není.“

Právě z druhého uvedeného úryvku někteří autoři vyvozují, že nás víra vede ve dvou směrech - k lásce k Bohu a k lásce k bližnímu. Staří autoři použili jako obraz k této poučce kříž: jeho svislé rameno je náš vztah k Bohu (na nebesích), jeho vodorovné rameno pak zobrazuje náš vztah k lidem.

Je tedy vidět, že tím, že se straníš společenství, nepřestáváš být sice křesťanem, zároveň však Tvoje křesťanství není úplné a asi to i sám cítíš, když se na to ptáš.

Jak z toho ven? Sám jsi napsal, že je Tvůj odpor ke společenství (a zřejmě hlavně ke společenství ve vaší vsi) spojen s nějakými příhodami z dospívání.

Domnívám se, že takové zranění je něčím, co člověka může negativně poznamenat na celý život, pokud se ovšem s tím nerozhodne něco udělat. Možná Ti to přijde nepravděpodobné, ale myslím si, že se o zahojení tohoto zranění můžeš přičinit částečně i sám - tím, že nabídneš Bohu svoji snahu o odpuštění tomu nebo těm, kdo Tě zranili. Chápu, že to může být těžké a možná nebudeš vědět, jak na to. Je důležité říct, že úplným základem k procesu odpuštění je Tvoje rozhodnutí, že chceš z celého srdce odpustit. I když to bolí, i když je to nepříjemné, i když to stojí docela dost námahy. Možná taky proto, že Ti bylo odpuštěno Bohem, tedy kvůli Jeho lásce k Tobě.

Chceš-li, můžeš toto svoje rozhodnutí svěřit Bohu, "vylít si před Ním svoje srdce", svěřit se Mu jako svému Otci, který Tě miluje a chápe. A taky Mu předložit svoje rozhodnutí, že chceš odpustit a poprosit o sílu, o pomoc při celém procesu - možná to nepůjde najednou a lehce, třeba to bude pomalý a postupný proces.

Myslím, že by Ti s touto věcí mohl poradit i kněz, kterému důvěřuješ a kterému by ses mohl svěřit v rámci duchovního rozhovoru.
Pokud by sis o odpuštění chtěl přečíst nějakou knihu (i s praktickým návodem "jak na to"), pak bych Ti doporučil knihu Kateřiny Lachmanové "Vězení s klíčem uvnitř".

Moc Ti fandím, přeju Ti odvahu pro tento proces a budu se za Tebe modlit.

Kategorie otázky: Křest dospělých, Hledání Boha, víry