Krize víry, poklesy, zklamání Boha

Dobrý den, předem moc děkuji za Vaši linku, je mi nápomocná prakticky od počátku mé víry. K věci...poslední dobou mám pocit, jakoby moje víra byla "mrtvá", jako bych se dostal do jakési rutiny, modlitba mi přijde rutinní, nevýznamná. Dříve ve mně vyvolávala pocit naděje, jistoty, bezpečí,... Nyní ve mně vyvolává spíše pocity jako by byla nedostatečná. Přijde mi, že není pro Boha dost dobrá, že řeknu něco špatně,...

Dále mám pocit, že jsem od Boha strašně vzdálen a že mu nejsem na blízku. Jako bychom stáli každý na jedné straně propasti a nikdy nenašli most, kde bychom se mohli setkat. Mám pocit, že nejsem dost dobrý; neustále selhávám (v otázkách např.: masturbace,...).

Také jsem dal Bohu mnoho slibů, které jsem nedodržel, což náš vztah ještě více zhoršilo. Také bych chtěl říct, užívám lyfty a mám pocit, že se to Bohu moc nelíbí, ale zase na druhou stranu bych řekl, že mě to uklidňuje, dodává jakousi energii, zbavuje úzkosti. Dal jsem Bohu spoustu slibů a planých nadějí, že přestanu užívat nikotin, apod..., které jsem následně nedodržel.

Mám pocit, že mě Bůh nemá rád, že je na mě naštvaný, že jsem ho zklamal. Četba Bible mě také duchovně neuspokojuje jako dříve. Dříve jsem po přečtení i  jen kousku Bible měl pocit, jako by byl Bůh se mnou. Nyní se všechno tohle vytratilo. Bylo období, že jsem začal hodně chodit do kostela, měl jsem pocit, že jsem do Boha opravdu zamilovaný, že jsem našel to pravé a chtěl se nechat pokřtít, jenže moje rodina je ateistická, a měla s tím problém. Často jsme se hádali a to mě strašně mrzelo, takže jsem se dostal do situace, že buď zavrhnu rodinu a budu s Bohem, nebo budu s rodinou. Zvolil jsem takovou neúplnou cestu, v Boha stále věřím, ale kostel nenavštěvuji. Mám pocit, že jsem Boha zradil. Jak s touto situací pracovat?

Milý ...,

Všechno, co prožíváte v tomto období, můžeme možná přirovnat k procesu „svlékaní kůže“, tak jako to dělají někteří živočichové - plazi, členovci a hmyz.
Podívejme se, jak je tento proces popsán:

„Svlékání značí v biologii zbavení se starého tělesného pokryvu (kůže, kutikuly), většinou za účelem umožnění dalšího růstu živočicha. U skupin živočichů, které ho prodělávají, totiž jejich kůže neroste, takže v určitých intervalech se jí musí zbavit. Pod starou kůží již bývá připravena nová, větší…..”

Krize jako znamení růstu

To, co se tedy zvenku může zdát jako krize, může být právě znamením růstu, výrazem, že uvnitř je něco většího, nového, něco, co potřebuje více prostoru…. Kupředu postupujeme právě díky překonávání krizí.
Obecně krize k životu patří, jsou možnostmi přehodnotit naše myšlenky, přístupy a postoje. Pro slovo „krize“ se např. v čínštině používá dvou znaků: první znamená „nebezpečí“ a druhý „příležitost“. Podobný rozpor je typický pro každou krizi: jedná se o bod zlomu, o rozcestí která od nás žádají nová rozhodnutí a otevírají se nám nové horizonty.
A tak je tomu i na naší duchovní cestě, s naší vírou. V životě procházíme temnotami, pochybami a krizemi, jsou to bolestná období, ale jsou nezbytná pro zrání v procesu víry.

Ráda bych poukázala na příběh učedníků jdoucích do Emauz (Lk 24). Je lehké si představit, že právě i oni prožívali velikou krizi víry. Veškerá naděje, víra, smysl života se jim náhle sesypaly s ukřižováním Krista. Příchod Spasitele si učedníci představovali jistě úplně jinak. Kráčejíc spolu do Emauz, si ale své velké bolesti a pochybnosti vzájemně sdíleli. Jejich rozhovor postrádal naději:
“….A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael….”. Lk 24,21

Učedníci byly v krizi víry. Proč? Měli svou představu o Bohu, ale Bůh je vždy jiný, lepší, než si myslíme.
Přečtení tohoto úryvku Evangelia nás zve k mnohým zamyšlením – nabízím dvě:
- sdílet své pochybnosti o Bohu s někým, nezůstávat v nich sám, sdílet ho s někým z křesťanského společenství
- sdílet své pochybnosti o Bohu s Bohem samým, v jednoduchém a upřímném dialogu. Tak jako to učinili dva učedníci kráčející do Emauz s Ježíšem, kterého nepoznali. Tedy obrátit se na Ježíše bez obav, že by nám nerozuměl, vždyť i on sám pochyboval, když se na kříži ptal Otce “…proč jsi mě opustil..” Ježíš se na nás nikdy nedívá špatně - naopak, víme jaké lidi Ježíš vyhledával - chromé, hluché, cizoložnou ženu, celníky. Ježíš se setkává s těmito lidmi ne jako soudce, dozorce, ale stoluje s nimi, naslouchá jim. Bůh, Ježíš je asi jediným, komu můžeme přinést i naše nedostatky, pozvat Ho do všech koutků a zákoutí našeho života, aby právě i tam přinesl Své světlo.


Přirovnáváte svůj počáteční stav víry ke stavu zamilovanosti. Je to tak… i ve vztahu k Bohu procházíme po celý život procesem uzrávání naší lásky k Němu. Zamilovanost přechází v lásku, ve vztah, na které musíme denně pracovat nejen svými emocemi ale také modlitbou, vůlí, rozumem, celým naším bytím.

Jak konkrétně na našem vztahu s Bohem pracovat?

- Můžeme být vděční za všechny dary a talenty, které jsme do života dostali a rozvíjet je pro dobro druhých. Podívat se kolem sebe, kde mohu být užitečný, rozhlédnout se kolem a objevit své „blížní” a s novou fantazií zjistit, co je potěší, o co se nimi mohu podělit – když se snažíme mít rádi své bližní, roste náš vztah k Bohu.

- Modlit se a nebát se modlit vlastními slovy, “sdílet se” Bohu, takoví jací jsme. Modlitba tichem, nasloucháním, kladením otázek - i Sv. František se ptal.. "Pane, co chceš, abych učinil?"

- Pracovat na vztahu s Bohem může znamenat umět poprosit o pomoc v případě nějakých tendencí k závislostem (mluvíte o nikotinu, o masturbaci), nebát se požádat o pomoc psychologa nebo psychoterapeuta.

- Zařadit do svého života více sportu především aerobního, vytrvalostního typu (běh, plavaní, jízda na kole…). Při tomto druhu sportu se vyplavují do krve stejné chemické látky (endorfiny), které “uklidňují… dodávají energii, zbavují úzkosti“.

Sliby Bohu

Co se týká otázky „slibovat Bohu“, je potřeba uvědomit si, co vlastně slibuji.
Je rozdíl mezi „nasazením se proto žít nějakým způsobem“ – např. praktikovat křesťanskou lásku, snažit se mít rád své bližní a mezi „slibem nekonat určité aktivity“, na kterých jsme se stali závislými. Tam právě často pomůže spíše psycholog.

Okamžiky selhání jsou důležitou příležitostí

Obecně chvíle selhání na naší cestě jsou nám pomocí k pokoře a k vědomí, že potřebujeme pomoc Boží. Je třeba umět odpustit druhým, odpustit sobě a přijmout odpuštění od Boha. Boží odpuštění je nám darované proto, abychom mohli s láskou přistupovat k sobě i k druhým lidem, když selžeme.
Pán od nás očekává, abychom přijali postoj milovaného dítěte, přijímajícího a sdílejícího Boží lásku.


Mluvíte o sexualitě
Sexualita není jen o “sexu”, sexualita je dynamika, pohyb, je to energie, otevřenost vůči vztahu s ostatními. Je to životní síla, je "vychovatelná" a můžeme ji “formovat”, aby nám sloužila jako energie, kterou můžeme přeměňovat v tvořivost, v odvahu, k chuti k dalšímu růstu a budování něčeho nového.


Mluvíte o velkých rozhodnutích v životě jako o křtu.
K víře potřebujeme společenství. Pokuste se najít společenství, kde budete moci svůj duchovní život, pochyby sdílet s ostatními. Pokuste se o kontakt s nějakým knězem, který by Vás mohl orientovat v těchto důležitých otázkách života.
A nebojte se mít rád Vaše rodiče, i když smýšlejí jinak. Nebo lépe, mějte je ještě více rád, protože Vás vychovali a vybavili do života i do takového, ve kterém někdy pak smýšlíme jinak než oni.

Držím Vám palce a myslím na Vás v modlitbě.

Kategorie otázky: Hledání Boha, víry, Pochybnosti a krize víry