Konverze, samota a vystřízlivění

Pocházím z rodiny, kde slovo víra, nemá příliš velký význam. S manželem jsme sice uzavřeli sňatek před Bohem, ale pro nás oba to byla jen formalita. Do kostela jsme nikdy nechodili, ani když už přišly na svět naše děti. Žili jsme si svůj světský život. Před dvěma lety ale vstoupil do mého povrchního života Bůh a od základu začal vše měnit. Moje touha po Něm byla dokonce tak velká, že jsem překonala svůj vnitřní odpor, strach i stud a odhodlala jsem se ke svátosti smíření. V pokoře a pravdě jsem mu odevzdala vše, co mě od Něj vzdalovalo. Od té doby jsem se snažila (a pořád snažím) o hluboký a čistý vztah k Němu. Můj manžel se mnou mé nadšení pro víru nesdílel, naopak pro něj bylo hodně těžké to přijmout. Ale tuhle zkoušku náš vztah ustál a řekla bych, že i hodně posílil. Nicméně v manželovi víru neprobudila.

O své konverzi jsem zatím řekla jen pár lidem. Mojí největší oporou ve víře mi byl můj zpovědník. I když jsem se mnohdy cítila hloupě, vždy jsem to překonala a otevřeně s ním probírala situace a věci ohledně víry, které jsem potřebovala vědět. Pokaždé byl ochotný a vstřícný, i přes své velké časové vytížení.

Poslední dobou mě ale trápí myšlenka, že už ho unavuji. Jenomže není vůbec nikdo jiný s kým bych mohla o Bohu mluvit. Párkrát jsem se snažila zapadnout do nějakého křesťanského společenství, ale nepodařilo se mi to. Připadá mi, že u nás je tvoří uzavřené skupiny, vzorné katolické páry, nebo prostě přátelé, do kterých já patřit nemůžu.

Mám pocit, že jsem nad propastí a neumím propojit  své dva světy... Vnitřní svět, který je pro mě vším, ale prakticky nikoho nezajímá, s vnějším světem plným povrchního klábosení a obyčejných starostí. 

Poslední dobou  navíc ztrácím chuť se modlit, ztrácím víru, přestávám cítit Boží blízkost...  A přiznám se, že mě sžírá závist, když vidím, jak se po mši tvoří před kostelem skupinky a smějí se. Když nepatřím tam, patřím vůbec Bohu? Opravdu stojí o tak slabého a nicotného člověka?

Vím, že to tak není, že se trápím úplně zbytečně... Vím, že jsem se jenom obrátila ke stínu a ten mi brání vidět skutečné Světlo. Věřím, že i tato zkouška jednou pomine a znovu v objetí jeho Svatého Ducha pocítím uzdravující pokoj a lásku.

Stydím se za to, že pořád dokola řeším jen své vnitřní problémy místo toho, abych soustředila svou sílu a modlitby na potřebné lidi... Za milost a dar víry tam, kde je nejvíce potřeba. I za mého manžela a naše děti...

Moc se omlouvám za dlouhý, zmatený a "ufňukaný" dopis. Potřebovala jsem někomu říct o svém vnitřním boji. Děkuji za to, že jsem se mohla svěřit alespoň Vám. Teď už se cítím mnohem lépe, přesto bych byla moc ráda, kdybych mohla vidět své problémy z Vaší strany. Najít chyby a nedostatky, abych na nich mohla lépe pracovat.

Ještě jednou Vám děkuji a přeji pokoj a radost z Boží blízkosti +

-redakčně upraveno-

Milá ...
děkuju s Vámi Pánu za Vaši krásnou a hlubokou konverzi i další Boží doteky, jimiž jste začala svůj upřímný vztah s Kristem. A taky za Vaši důvěru, s níž jste se svěřila svou otevřeností možná rovnou „do nebe“, když Vám samotné psaní, dobře popisující situaci, pomohlo. Stála jste Bohu za to, aby Vás oslovil, nechala jste Ho vstoupit do svého života, tak je přece jasné, že pro Něj máte nesmírnou cenu. Jako v každé velké zamilovanosti však teď u Vás přichází jakési vystřízlivění, které vyzývá k dosavadním příjemným zážitkům a nadšení přidat snahu své vůle, a tím vlastně své rozhodnutí pro Boha stvrdit. Takže se toho dalšího procesu nebojte, je přirozený, sama si ho uvědomujete v závěru psaní ve větách začínajících slovem „vím“ a „věřím“, ty si často opakujte, ať si ověříte jejich pravdivost. A proste při tom o pomoc Ducha svatého, ať Vaše nasměrování dobře vede a upevňuje.

Podle často užitých tvarů slova „cítit“ je z Vašeho psaní poznat Vaše emoční nastavení, u žen časté, které někdy člověka trochu mate a možná Vás příliš vzneslo do poněkud nadpozemských sfér. Nečekejte, až zas něco nadšeného pocítíte, ale zkuste si konkrétně, spíš racionálně pojmenovat, co vše už Bůh ve Vašem životě proměnil, v čem se projevil a co to přineslo Vám i Vašim blízkým. Zaměří Vás to víc k vděčnosti a možná jako jasnější svědectví osloví přece jen někoho ve Vašem okolí. Hlavně by bylo dobré se v tom přiblížit manželovi, aby víra nerostla do nějaké překážky mezi vámi. Možná on i lidé ve farnosti vlastně moc nerozumí Vašemu prožívání, nemají Vaši zkušenost obrácení a jako byste k nim mluvila cizím jazykem. Nejsou zvyklí se takto sdílet, a pokud nenavážete trochu důvěrnější vztahy na přirozeném základu, tak se s mnohými duchovními prožitky ani svěřovat nedá.

Pochybovačné myšlenky, které Vás trápí a snižují ve vlastních očích, nebudou z Božího Ducha, ten působí pokoj a pozvedá k vědomí člověka jako Božího obrazu. Pokud pouze tyto pochybnosti Vám brání vše opět svěřit svému zpovědníkovi, nenechte se jimi zviklat. Nikdy Vás neodmítl, asi Vás nejlíp zná a dovede snad situaci vidět s nadhledem. Možná by Vás dokázal i nasměrovat třeba k nějaké křesťanské spiritualitě, laickému sdružení apod., které by Vám byly blízké a mohla byste v nich najít své duchovní zázemí. Není ale nutné sdílet vše ze svých niterných prožitků s každým, aby se člověk jaksi nevyprázdnil.

Přednostně by asi bylo vhodné se zabývat svým rodinným životem a možností jakéhokoliv zapojení do farnosti. Hledat, jak prakticky využít své schopnosti pro nějaké společné prožívání, sblížení, třeba tvoření, pomoc druhým, práci i zábavu, drobné vzájemné služby apod. Skrze živé reálné situace postupně vybudovat přirozené vztahy, přes které se dá později přejít ke sdílení těch nadpřirozených. Určitě máte co nabídnout a můžete být obohacením pro ty, o nichž máte možná trochu zidealizované představy. Nevěřím, že existují „vzorné katolické rodiny“, jen se o to snad snaží s podobnými problémy jako Vy. Sama to poznáte, až se Vám podaří do nich trochu nakouknout. Patřit do nějakého rodinného či jiného společenství je přínosné a žádoucí, ale každé se nějak vyvíjí a mění podle toho, kdo a jak se do něj zapojuje. A to můžete být i Vy, nezávisle na hodnocení a posuzování od druhých. Mělo by pro Vás být důležité předat víru také svým dětem, pro které je velmi potřebná společnost jejich podobně smýšlejících vrstevníků, což se dá ovlivňovat pouze do omezeného věku.

Zkoušejte stále znovu „propojit své dva světy“ do jednoho pravdivě kompaktního, což je problém i mnoha neobrácených křesťanů, jako by žili dvě tváře a ztráceli pak na věrohodnosti. Nezabývejte se tolik svými chybami a nedostatky, ale najděte laskavý Boží pohled sama na sebe, který Vám pomůže vidět tak i druhé, tedy milovat bližního jako sebe.
To je několik postřehů k Vašemu dopisu, snad Vám aspoň něco z toho pomůže. Modlíme se za Vás.

Kategorie otázky: Pochybnosti a krize víry