Katolická církev. Je skutečně křesťanská anebo je to jen směs různých tradic?

Dobrý den,

chtěl bych se zeptat na častou problematiku (římsko)katolické církve. Nechci ale, aby to vypadalo nějak útočně vůči církvi. Právě proto se ptám, abych se ujistil při našich pochybnostech. (pozn. jsem členem ŘKC). Často čtu na internetu názory, diskuze apod. na různá náboženská témata a na některé si nedokážu odpovědět. Proto píši na tuto stránku, která mi často pomáhá.

1) Mariánský kult

Vím, že o této problematice už bylo napsáno hodně. Ale i tak mám neustále nejasnosti. Protestantské církve samozřejmě mariánský kult odmítají a argumentují tím, že je to "výmysl" katolické církve, která tento kult převzala ze starověkých náboženství, kde byl kult matky(-bohyně). Rozvoj nastal v období baroka. Já osobně nic proti mariánské úctě nemám, ale právě takové argumenty mi neustále "nedají klid".

Mariánská procesí a poutní místa

Proč jsou poutní místa zasvěcena Marii a ne Ježíši? Někteří katolíci uctívají Pannu Marii, anebo, co je zajímavější - její sochy více jak Ježíše. (Údajné slzy na její soše, průvod s její sochou, klanění se jí, zázraky kolem konkrétní sochy nebo poutního místa). S tím souvisí svěcená voda z poutních míst (Lurdy, Hostýn, Turzovka,...). Já myslel, že svěcená voda se světí je v kostele a posvěcuje ji pouze Bůh. Můžu zmínit Latinskou Ameriku, kde je prý kult Panny Marie (konkrétně Guadalupské) silnější než Ježíše (snad dědictví kultu matky od indiánů).

 Úcta k Marii

Mnohokrát v kostele zní: "na přímluvu Panny Marie, ochranu a pomoc Panny Marie, popř. prosíme Marii (o něco), aby se přimlouvala u svého syna, apod. Neměli by věřící prosit Ježíše, který je jediný prostředník mezi Bohem a lidmi nebo Marie je spoluvykupitelkou?


Mariánská dogmata

Dogma o Neposkvrněném početí, Nanebevzetí Marie (=Zesnutí Přesvaté Bohorodice u pravoslavných), že zůstala pannou do konce života,... Proč protestanti argumentují tím, že mariánská dogmata nemají oporu v Písmu svatém, ale že jsou pouze tradicí církve?

Modtliby, růženec

Proč se k ní modlit, když byla pouze člověk, není jako Bůh, ke kterému se v přítomném čase může modlit více lidí?  Tituly Bohorodička, Matka milosrdenství,... jí byly dány až církví...


Zjevení

Některá zjevení se uznávají, některá ne (Medžugorje). Někdo tvrdí, že tam se zjevila pravá Marie a na tom druhém místě se jedná o podvrh, o satana. Radikálnější názory jsou dokonce takové, že všechna mariánská zjevení jsou od satana. Anebo se objevují obavy, zda svědectví od lidí, co zažili při zjevení a dalších mýtických prožitcích, "nezastiňuje" dobrou zprávu-evangelium.

2) Kult svatých

Bývá kritizován, protože se údajně převzal z antické mytologie, kdy na každou oblast byl bůh (v církvi tedy patron). Proto jsou různí patroni, ke kterým se věřící modlí (např. ke sv. Antonínovi, aby našli ztracenou věc, sv. Josefu za dobrou smrt, horníci Barboře,...). To by se měli ale modlit k Bohu a ne k lidem, kteří možná ani nebyli tak svatí, jak praví legendy o nich. Rozvoj nastal s lidovou zbožností v minulosti.

S tím souvisí uctívání oltáře, relikvií, obrazů, poutních míst, soch (jak svatých tak i samotného Ježíše)  Např. konkrétně Pražské Jezulátko (u něho se lidé klaní a modlí před SOŠKOU a prosí ji, existují i děkovné tabule za vyslyšení), obraz černé Madony v Čenstochové, socha ve Fatimě...

3) Klanění se monstranci a svátek Božího Těla

Monstrance ani tento svátek není v Bibli a ostatní církve toto neslaví. Monstranci s hostií se taky neklaní ostatní církve. ŘKC argumentuje, že je to "tělo Kristovo". A s dalšími svátky (Nanebevzetí, svatých, Krista Krále) tato otázka souvisí. Nestačilo by slavit Velikonoce, Vánoce a Letnice?

4) Minulost církve

Často už vysvětlené otázky, ale pořád nedořešené, jako jsou povinný celibát, křižácké války, protireformace, jezuitská rekatolizace, kolonizace, otrokářství, spojení se státní mocí a její zneužívání, různé církevní aféry, její nahromaděné bohatství, Lateránské smlouvy, 3 papežové v jednom okamžiku, války mezi různými církvemi, upalování nepohodlných, dřívější zákaz kremace, perzekuce reformátorů. Není spíš dnes církev liberálnější jen proto, že dnes si sama uvědomuje, že by mohla ztratit ten zbytek oveček, co má?

5) Kritika papeže

jako zástupce Boha, jeho neomylnost a taky posloupnost církevních představitelů, "byrokracii" (doložení křestních listů, odmítnutí rozvodů,...) ani tak momentálně neřeším jako předchozí body

Na závěr se tedy tážu- je římskokatolická církev skutečně křesťanská anebo je to směs různých tradic, náboženství a kultů, schovaná pod rouškou křesťanské církve?

To je asi tak zatím všechno co mě napadá, ale někteří by šli dál a hlouběji.
Děkuji


 

Chvála Kristu,

nebudu se přesně držet Vašich dotazů, protože je jich mnoho a vlastně všechny vycházejí se společného kořene. Vaše otázky se totiž dotýkají samotné podstaty víry. Pokusím se tedy mluvit spíš o tom společném kořeni – a tím je pojetí katolické víry. Začnu ústředním tématem, eucharistií.

Svátek Těla a Krve Páně, eucharistie
Svátek Těla a Krve Páně nespočívá v klanění se monstranci, ale v uctívání Božího Těla, které je v monstranci přítomno. Pokud v to věříme, byl by hřích se Mu neklanět, protože je to skutečnost, která doslova bere dech: tělesná přítomnost Krista mezi námi. Kdyby se najednou objevil Pán Ježíš mezi námi, v kostele nebo na ulici, také bychom padli na kolena a v posvátném úžasu se mu klaněli. Právě to se děje, když Pán Ježíš vchází do chleba a vína a proměňuje je v sebe.
Ostatně proč by člověk měl chodit na mši a proč by se měl hlásit ke katolické víře, kdyby nevyznával reálnou přítomnost Krista v proměněné hostii? Kristus při Poslední večeři bere do ruky chléb a kalich a říká: „Toto je mé Tělo, toto je kalich mé krve“ (Mt 26, 26-28), a katolíci nedělají nic jiného, než že jeho slova berou vážně. Odmítají jim dávat pouze symbolický nebo jakkoliv oslabený význam. Vždyť sám Kristus už předtím řekl: „Nebudete-li jíst mé tělo a nebudete-li pít moji krev, nebudete mít v sobě život“ (Jan 6, 53-56). V tu chvíli se mnoho jeho učedníků pohoršilo a řekli, že tuto tvrdou řeč nebudou poslouchat – a „už s ním nechodili“. Pán Ježíš za nimi nevolal: „Počkejte, já jsem to nemyslel tak doslova, to jste špatně pochopili, vraťte se!“ Nechal je odejít, protože jeho učedníci zkrátka musí přijmout tato slova tak , jak jsou vyřčena, doslova. Proměněný chléb je skutečně jeho tělo, které se po přijímání stává naším tělem, a kalich je naplněn jeho krví, kterou pijeme a ona koluje v našem těle. Tak se stáváme součástí Kristova těla. A jen tak můžeme přijít před Boží trůn.

Svátky, slavení, liturgie
To, že katolická církev slaví víc svátků než ostatní křesťanské církve, má přinejmenším dva důvody:
1) Katolická církev má obsahově bohatší víru, takže toho má mnohem víc k slavení. Nejde tu o žádnou anketu, komu se co líbí nebo mu to připadá nemoderní nevhodné pro ekumenický dialog. Slavíme Boží dary, které v které pevně věříme a které zakoušíme – ať se to někomu líbí, nebo ne. A znovu opakuji – byli bychom nevděční, ba dokonce hříšní, kdybychom za to Boha nechválili.
2) Má bohatší liturgii, protože si uvědomuje, že právě liturgie, neboli Boží oslava, ji spojuje s nebeskou církví, která už stojí před Božím trůnem a vzdává Bohu díky (viz Zjevení apoštola Jana). Jestli by nestačily hlavní křesťanské svátky, které máme společné s ostatními křesťany? Je to podobné jako se ptát, zda by v rodině nebylo lepší slavit narozeniny jen otce a matky a narozeniny dětí nechat bez povšimnutí. Proč neslavit to, co je hodno chvály a díků? Samozřejmě je tu jistá hierarchie slavností, svátků, liturgických období – ale v tom právě spočívá moudrost, krása a pravdivost liturgie. Víme, co slavíme a proč to slavíme, a bylo by nevděčné a hloupé sebe samé připravovat o tyto krásné chvíle v blízkosti Boha a jeho přátel v nebi a na zemi.

Svatí
Boží přátelé – to jsou nejen žijící křesťané, ale především ti, kteří už dosáhli cíle a stojí před Božím trůnem v nebi. Všichni křesťané vidí cíl svého života právě v tomto – být po smrti s Bohem. A přinejmenším o některých věříme, že se jim to povedlo – proč to s nimi neslavit? Proč se s nimi neradovat a nevzdávat za to Bohu chválu? Neoslavujeme je samotné, ale Boží lásku, která se v nich projevila. Vždyť na zemi se radujeme a slavíme mnohem nepatrnější úspěchy (třeba vítězství v hokeji!). Máte pravdu, že za svého života na zemi určitě nebyli dokonalí, to také nikdo netvrdí. Ale podle jistých známek milosti v jejich životech můžeme soudit, že je přesto Kristus vzal do své slávy. Doufáme, že i nás Kristus očistí od našich hříchů a nedokonalostí a přivede nás do nebe. Zkrátka doufáme, že budeme taky jednou svatí, a budeme se radovat s nebešťany i pozemšťany z té velké Boží milosti, která se na nás projevila.

A jestliže už zde na zemi můžeme prosit své přátele, aby nám pomohli, aby se za nás modlili, proč nemůžeme prosit o totéž ty, kteří už dosáhli cíle? Nevěříme snad, že jsou u Boha, že jejich přímluva je o to mocnější, že nás milují, že nám pomáhají na cestě do nebe, aby se naše i jejich radost rozmnožila? Nevěříme snad ve společenství svatých a život věčný? Copak když člověk umře, jeho existence pro nás končí? Na tom skutečně není vůbec nic křesťanského.

Panna Maria
Mezi Božími přáteli stojí na prvním místě Ježíšova Matka Maria. I mnoho protestantů uznává, že Matka Bohočlovak Ježíše Krista nemohla přestat být jeho Matkou, když zasedl po Boží pravici v nebi. A on sám dal už v Desateru přikázání: cti otce svého i matku svou… Tedy ctí svou Matku, a my ji ctít nemáme? Když nám dala spásu, když řekla své ANO ke spáse celého světa? Kristus je jediný prostředník mezi Bohem a lidmi, ale tento Prostředník k nám byl poslán skrze souhlas pouhého člověka – Marie. Tato úloha jí zůstala. Vždy, když je k nám poslán Boží Syn, je to skrze FIAT Panny Marie. Je tisíce důvodů, proč ji ctít i jako svou Matku, proč ji prosit o pomoc, proč se k ní s důvěrou obracet. A ona skutečně vyslýchá prosby, pomáhá lidem v jejich potřebách časných i věčných. Její přímluvná moc je největší ze všech Božích přátel, protože ona byla už na zemi dokonale sjednocena svou vůlí s vůlí Boží, což teprve v nebi! Miluje nás, stará se o nás jako matka, dokonce se na různých místech zjevuje, aby nás vybídla k modlitbě a obrácení – není na nás, abychom posuzovali pravost či nepravost jejích zjevení. Od toho je tady naštěstí vyšší autorita – nástupci apoštolů, kteří si už od Krista předávají Kristovo zaslíbení – dar Ducha svatého. Jen v jeho síle může posoudit tak nesnadné otázky, jako které mariánské zjevení je pravé. Lidský rozum je na to krátký.
V žádném případě to ale neznamená, že katolící uctívají Marii – nebo snad dokonce její sochy – víc než Krista. Skrze sochy uctívají Marii a skrze Marii samotného Krista. Což platí i o jiných sochách, zázračné vodě a jiných požehnaných předmětech. Všechno ukazuje ke Kristu a jeho milosti. Není v tom žádná magie ani nesrovnalost. Zase příklad – jako kdybychom řekli, že nebudeme v práci poslouchat svého nadřízeného, natož číst jeho maily, protože firma má přeci jediného ředitele. Maria (stejně jako ostatní svatí) má všechnu svou moc od svého Syna. Samozřejmě se může stát, že velmi prostý nebo nepoučený člověk se k ní může obracet jako k „modle“ – ale to se může stát i v případě Krista. Lidské slabosti neunikne ani Bůh.

Hříšnost a nedokonalost církve
Neunikne jí ani papežství, ani církev v minulosti či současnosti. Historie církve se černá temnými stránkami, které vyjmenováváte. Mezi nimi ale uvádíte i věci, které sem nepatří – jako apoštolskou posloupnost (což je právě záruka toho, že je to stále ještě církev), papežská neomylnost (samozřejmě ne osobní, ale jen v případě vyhlašování pravdy víry ex cathedra, což se nestává tak často – naposledy v roce 1950), povinný celibát nebo zákaz rozvodů. To všechno jsou věci dobře odůvodněné a rozhodně nepatří k omylům a pokleskům církve – kterých ovšem není v historii ani v současnosti málo. Různé aféry a skandály provázejí církev od jejího vzniku až doteď, protože ji tvoří hříšní lidé. Některé postoje církve jsou dobově podmíněné a mohou se časem měnit, ale ty podstatné se nezmění nikdy.

Uf, nedá se odpovědět na každý Váš dotaz zvlášť, protože všechno by zasluhovalo zvláštní dlouhý článek. Svátosti, svátostiny, liturgie, kristologie, mariologie, eklesiologie, eschatologie – to jsou názvy oborů, které by bylo potřeba probrat od začátku do konce, abychom se dostali k nějakému ucelenému obrazu katolické víry a církve. Pro první orientaci v těchto tématech doporučuji ke čtení Katechismus katolické církve.

Je katolická církev křesťanská?
K závěrečné otázce: „Je římskokatolická církev skutečně křesťanská, anebo je to směs různých tradic, náboženství a kultů, schovaná pod rouškou křesťanské církve?“ nezbývá než říct, že je křesťanská právě tím, že je stejně jako Kristus božská i lidská zároveň. Její víra má lidské tělo – na tradice, zvyky, dokonce i zbytky starých náboženství a kultů (to, co v nich bylo dobré a pravdivé). Zároveň je to všechno pozvednuto k vyšším významům, do Božího světla. Mezi božským a lidským totiž neexistuje žádný rozpor – jen mezi božským a hříšným. To, co je na církvi hříšné, je potřeba pojmenovat a odmítnout ¬– ale v tom, co píšete, se většinou jedná spíš o nepochopení. Příslušnost k církvi není totéž jako členství v nějaké organizaci, kde můžeme diskutovat o různých názorech, hlasovat pro a proti, kritizovat nadřízené. Víra je něco, co k nám přichází shůry jako dar, jako vnitřní vhled, radost a jistota, je to něco, co nepodléhá našemu hodnocení a porovnávání s jinými názory, protože je to vyšší skutečnost než náš rozum.

Hojnost darů Ducha svatého přeje a vyprošuje
Linka víry

Kategorie otázky: Víra – nauka víry, katechismus, Dějiny církve, výhrady k církvi, Církve, hnutí, ekumenismus