Když nejsem věřící, prý se do nebe nedostanu

Při diskusi mi  můj kamarád, praktikující katolík, řekl, že když on udělá jakýkoliv hřích, třeba i vraždu, tak se vyzpovídá, dostane rozhřešení a může se dostat do nebe. Zatímco já, i kdybych i celý život neudělal nic špatného (hřích), tak se tam prý nikdy nedostanu. 

To podle mého názoru přímo odporuje tvrzení, že věřící jsou lepšími lidmi, kteří jednají lépe než lidé nevěřící, i proto, že se bojí Boha. Ale naopak ať udělají cokoli špatného, dostanou rozhřešení a je to v pohodě.

Jaký je váš názor?

Ve svém dotazu narážíte hned na několik mýtů o křesťanech, které se aspoň stručně pokusím uvést na pravou míru:

1) Věřící nejsou lepšími lidmi než nevěřící. Všichni jsme náchylní ke špatnému (hříšnému) jednání. Všichni občas uděláme pěknou hloupost nebo něco, co zrovna není předpisové. Ten rozdíl spočívá spíše v tom, že před křesťany je daleko zřetelněji, naléhavěji postaven jakýsi ideál mravního jednání, ke kterému jsme vybízeni se přibližovat. Ten ideál máme zakotvený nejen v Desateru, ale i v různých jiných předpisech, ale hlavně, máme ho v osobě Ježíše Krista, kterého v naší křesťanské víře vyznáváme jako Božího Syna a který nám zanechal své učení o lásce, odpuštění, milosrdenství, apod. Faktem je, že existuje mnoho nevěřících (nepokřtěných), jejichž životy by mohly být velmi dobrým příkladem pro lecjakého křesťana. Takových lidí znám spoustu a velmi si jich vážím.

2) Ačkoli pro některé to je bohužel stále ještě realita, naše dobré chování by nemělo vycházet z toho, že se Boha bojíme, ale že ho máme rádi. Naše jednání by mělo být odpovědí lásky na Boží lásku vůči nám. Je to podobné jako v přátelství – mezi přáteli nebo partnery se taky k sobě chováme pěkně, protože se máme rádi, jeden druhého si ceníme a nechceme si ubližovat.

3) Z toho, co jste popsal, by se mohlo zdát, že zpověď pro křesťany funguje jako takový „automat“, ve kterém si pojišťujeme, že to u Pána Boha budeme mít dobré. Na Pána Boha ale žádné „automaty“ nefungují. Váš kamarád měl pravdu v tom, že pokud by někdo spáchal třeba i těžký zločin, a pak se z toho zpovídal, přičemž by skutečně z celého srdce litoval, Bůh by mu odpustil a dal by mu druhou šanci. (Ačkoli pochopitelně je zde ještě světská spravedlnost, odpovědnost za následky, apod. Tomu se dotyčný zpovědí nevyhne.) Doufám, že cítíte ten rozdíl mezi tím, co jsem právě napsala a tvrzením, že stačí pouhá zpověď, a dotyčný, klidně i vrah, „to má jaksi v kapse“.

Věříme v Boha nejvýš milosrdného, proto také v toho, který se dokáže slitovat i nad vrahem, který upřímně poprosí o odpuštění. Ale právě proto, že je nejvýš milosrdný a taky všemohoucí, nemůžeme s žádnou jistotou o nikom tvrdit, že by se do nebe nedostal. A to, i když není pokřtěný. Nechme takové věci na Bohu.

4) Možná vám chtěl kamarád přiblížit, jak je pro nás křest (protože s ním podstatně souvisí zpověď a udělení rozhřešení), tedy rozhodnutí pro život s Bohem ve společenství církve, důležitý. Křest a s ním spojené další věci, zpověď nevyjímaje, bychom měli vnímat jako radikální změnu v našem životě. Osobně v takovém životě spatřuji velké obohacení, štěstí a smysl. Proto bych ho přála i ostatním lidem. Ovšem netvrdila bych, že pokud člověk nebude zde na zemi pokřtěný, nebude tedy patřit do církve a nebude dostávat rozhřešení ve zpovědnici, nebe mu zůstane navždy uzavřené. Domnívám se, že toto by bylo příliš troufalé tvrzení.


 

Kategorie otázky: Víra a život (život z víry), Církev, společenství křesťanů, Křesťanská etika, hřích, Svátosti, zpověď, biřmování, sv. nemocných